Apollo 12: dva zásahy bleskem málem zmařily let na Měsíc
Rubrika: Kosmické novinky & objevy | Historie kosmonautiky
Apollo 12: dva zásahy bleskem během první minuty málem ukončily cestu na Měsíc
Čtrnáctého listopadu 1969 vyrazila druhá měsíční výprava NASA do deštivého nebe. Během 52 sekund ji dvakrát zasáhl blesk, v kabině se rozsvítila varování a na Zemi zmizela spolehlivá telemetrie. Rozhodl neobvyklý pokyn z řídicího střediska, přepínač na panelu Alana Beana a pečlivá kontrola celého systému.
Po úspěchu Apolla 11 už svět věděl, že člověk dokáže přistát na Měsíci. Apollo 12 mělo ukázat něco dalšího: zda lze lunární modul navést přesně k předem vybranému místu a poté se věnovat soustavné vědecké práci. Místem přistání se stal Oceán bouří, rozlehlá lávová nížina na přivrácené straně Měsíce. Nedaleko tam od roku 1967 stála americká automatická sonda Surveyor 3.
Posádku tvořili velitel Charles „Pete“ Conrad, pilot velitelského modulu Richard Gordon a pilot lunárního modulu Alan Bean. Odlet z floridského Kennedyho vesmírného střediska byl naplánován na 14. listopadu 1969 v 11:22 místního času. Počasí se k historickému okamžiku příliš nehodilo: pršelo, obloha byla zatažená a nad kosmodromem přecházela studená fronta. Podle tehdejších pravidel však nebyla zaznamenána taková bouřková aktivita, která by start automaticky vylučovala.
Start do deště: Saturn V stoupá k oblakům
Pět motorů F-1 prvního stupně se zažehlo a Saturn V se odlepil od rampy 39A. Tato více než stometrová raketa byla navržena k vynesení kosmické lodě Apollo a lunárního modulu na cestu k Měsíci. V prvních okamžicích fungovala přesně podle plánu. Conrad ještě stihl ocenit hladký začátek letu. Za necelou minutu však byla situace uvnitř velitelského modulu úplně jiná.
36,5 sekundy: první blesk a záplava výstrah
Když raketa vystoupala přibližně dva kilometry nad zem, prošel sestavou elektrický výboj. Pozemní kamery zachytily světelný kanál v blízkosti startovací věže. V kabině astronauti zaznamenali záblesk a vzápětí spustil hlavní poplach. Na panelu se objevila varování týkající se palivových článků i rozvodu elektrické energie.
Palivové články vyráběly pro Apollo elektřinu chemickou reakcí vodíku s kyslíkem. Na rozdíl od baterie, která má předem uloženou omezenou zásobu energie, mohly poskytovat výkon po dobu letu, dokud měly potřebné látky. Náhlá elektrická porucha je však odpojila od hlavních napájecích sběrnic. Posádka tak dostala signály připomínající závažné selhání energetické soustavy.
Rozsvícená výstraha ještě neznamenala, že je loď bez veškerého napájení. Některé obvody zůstaly funkční a astronauti postupně zjišťovali, co skutečně funguje. Z Houstonu to bylo mnohem obtížnější: telemetrie, tedy automaticky přenášené údaje o stavu lodi, se na monitorech změnila v chaotickou směs hodnot.
Bean mezitím pomocí přepínačů měřicích přístrojů prověřoval napětí na palubních sběrnicích. Na jedné z nich naměřil přibližně 24 voltů místo obvyklých 28. Právě takové zdánlivě drobné číslo bylo důležité: ukazovalo, že elektřina v části rozvodů stále je, ale její napětí je nezvykle nízké. Mezi stavem skutečné palubní sítě a tím, co hlásily kontrolky, tak existoval rozpor.
52 sekund: přestala fungovat také navigační reference
Druhý elektrický výboj přišel přibližně 52 sekund po startu. Tentokrát se přidala porucha inerciální navigační platformy velitelského modulu. Ta s pomocí gyroskopů a dalších měřicích prvků určovala orientaci lodi, tedy kterým směrem je natočená. Bez platné reference nemohly přístroje poskytovat běžné navigační údaje.
Richard Gordon přesto viděl údaje ze záložního systému orientace. To byla podstatná informace: ne všechny přístroje selhaly současně. Startující kosmická loď měla několik nezávislých systémů a teď se ukazovalo, proč je takové oddělení důležité. O tom, zda bude nutné let přerušit, se však nedalo rozhodnout podle jediné kontrolky.
Proč Saturn V neztratil směr
Na první pohled se může zdát zvláštní, že raketa dál stoupala, zatímco posádka hlásila tak vážné potíže. Samotný Saturn V ale řídila jeho vlastní elektronika v takzvané přístrojové jednotce na raketě. Ta byla oddělená od navigačního systému velitelského modulu Apollo. Poruchy uvnitř kabiny proto automaticky neznamenaly ztrátu řízení celé nosné rakety.
Inženýři sledující trajektorii v Houstonu viděli, že Saturn V stále letí správným směrem. Zároveň však neměli jistotu, v jakém stavu jsou všechny systémy kosmické lodi. Právě tato kombinace, normální dráha rakety a nepoužitelné údaje z Apolla, přivedla pozornost k jednomu nenápadnému zařízení.
Rozdíl mezi raketou a lodí je pro pochopení incidentu klíčový. Saturn V měl během startu určit, jakým směrem a jak dlouho mají pracovat jeho motory. Velitelský modul potřeboval vlastní přístroje pro následný samostatný let, manévry i bezpečný návrat. Selhání jeho navigační reference tedy představovalo vážný problém, neznamenalo však automaticky, že se právě letící nosič odchýlí od vypočtené dráhy.
„SCE to AUX“: nenápadný přepínač, který vrátil data
U konzole EECOM, odkud se sledovalo elektrické napájení a další provozní systémy lodi, seděl inženýr John W. Aaron. Už dříve při jednom pozemním testu zahlédl podobně nesmyslná telemetrická data. Tehdy souvisela s nízkým napětím zařízení označovaného zkratkou SCE, Signal Conditioning Equipment.
SCE upravovalo signály z palubních čidel do podoby, kterou bylo možné přenášet a vyhodnocovat na Zemi. Pokud samo nepracovalo správně, kontrolní středisko mohlo dostávat chybné údaje, i když část měřených systémů dál fungovala. Aaron si vybavil, že přístroj má pomocný režim napájení. Navrhl přepnout jej z polohy Normal do Auxiliary, zkráceně AUX.
Pokyn prošel přes letového ředitele Gerryho Griffina ke spojovacímu astronautovi Geraldu Carrovi. Ten jej přibližně minutu a půl po startu předal posádce. Conrad zprvu nerozuměl, o jaký přepínač jde. Alan Bean však věděl, kde se nachází, a přepnul jej. Za několik okamžiků začaly do Houstonu znovu přicházet použitelné hodnoty.
Ani obnovená telemetrie ještě neznamenala bezpečnou cestu
Po návratu spolehlivých dat bylo třeba znovu připojit palivové články k napájecím sběrnicím a vyhodnotit stav ostatních obvodů. Inerciální platforma velitelského modulu navíc stále potřebovala obnovit správnou orientační referenci. Během pobytu na oběžné dráze Země se posádka a řídicí středisko věnovaly právě těmto kontrolám.
Vyšetřování později ukázalo, že výboje zanechaly i trvalé následky: devět vedlejších měřicích kanálů přestalo poskytovat data. Nešlo však o takové ztráty, které by bránily pokračování výpravy. Zásadní bylo ověřit funkčnost hlavního napájení, řízení i navigace dříve, než loď zamíří pryč od Země.
Po přibližně dvou a půl hodinách na parkovací oběžné dráze dostala posádka souhlas s manévrem TLI, tedy se zážehem třetího stupně, který ji nasměroval k Měsíci. Od dramatického startu se mise přesunula k původnímu plánu.
Rozhodnutí pokračovat nebylo pouhou otázkou odvahy. Dokud se loď pohybovala na nízké oběžné dráze Země, měli astronauti možnost misi ukončit a vrátit se. Zážeh TLI znamenal odlet k Měsíci a úplně jiné nároky na životně důležité soustavy. Kontroloři proto museli odlišit poruchy již odstraněné, poškozené nepodstatné senzory a závady, které by mohly další cestu skutečně ohrozit.
Jak mohla raketa vyvolat blesk, když nebyla bouřka?
Událost byla nezvyklá také z meteorologického hlediska. Před startem se v okolí rampy nepozorovalo přirozené bleskové vybíjení, které by samo o sobě varovalo před bezprostředním nebezpečím. V mracích však existovalo silné elektrické pole. Dlouhé vodivé těleso rakety a elektricky vodivý kanál jejích horkých výfukových plynů toto pole narušily.
Podle následného technického rozboru NASA tak Saturn V pravděpodobně vytvořil podmínky pro výboj, který by bez průletu rakety nemusel vůbec vzniknout. Tento jev se označuje jako vyvolaný blesk. Raketa tedy nemusela pouze náhodně proletět už probíhající bouřkou. Mohla sama spustit elektrický výboj v atmosféře, která se navenek jevila klidněji, než jaká ve skutečnosti byla.
Významnou roli hrála kombinace výšky, elektrického pole v oblačnosti a vodivého propojení tvořeného raketou a spalinami. Neznamená to, že každá startující raketa za deště nutně přitahuje blesky. Ukázalo se však, že pouhá nepřítomnost viditelných blesků není dostatečným kritériem bezpečného startu.
NASA pak při dalších letech zkoumala atmosférickou elektřinu také pomocí speciálních měření. Potřebovala vědět, jak silné pole se může v jednotlivých typech oblačnosti vytvořit a jak jej ovlivňuje pohybující se nosič. Případ Apolla 12 se tak stal praktickou lekcí: meteorologická bezpečnost kosmického startu se neřídí jen tím, jestli zrovna hřmí a blýská se.
Druhé přistání na Měsíci a výprava k Surveyoru 3
Dne 19. listopadu 1969 přistáli Conrad s Beanem v lunárním modulu Intrepid v Oceánu bouří. Richard Gordon mezitím zůstal na oběžné dráze Měsíce ve velitelském modulu Yankee Clipper. Přistání bylo mimořádně přesné: Intrepid dosedl asi 164 metrů od starší sondy Surveyor 3. Právě přesnost byla jedním z hlavních cílů celé mise.
Během dvou výstupů na povrch astronauti rozmístili vědecké přístroje, sbírali horniny a půdu a došli k Surveyoru 3. Odebrali z něj mimo jiné televizní kameru a další součásti, které pak odborníci na Zemi zkoumali po více než dvou letech jejich pobytu na Měsíci. Celkem přivezli přibližně 34 kilogramů lunárních vzorků.
Poučení, které změnilo pravidla startů
Vyšetřovací tým NASA po návratu mise podrobně porovnal fotografie, časové záznamy, elektrická měření a stav palubní elektroniky. Závěr nebyl jen technickou poznámkou k jednomu nešťastnému startu: meteorologická pravidla musejí počítat také s bleskem vyvolaným samotnou raketou. Pro další lety proto NASA zpřísnila omezení týkající se oblačnosti a nebezpečných elektrických polí.
Princip se promítl i do pozdějších kritérií pro starty kosmických nosičů. Sledují se podmínky, za nichž hrozí přirozené i vyvolané elektrické výboje. Apollo 12 přitom připomíná také hodnotu nezávislých řídicích systémů a výcviku: dobrý návrh udržel Saturn V na správné dráze, ale o skutečném stavu kabiny rozhodly znalosti inženýra a přesné jednání posádky.
Yankee Clipper se všemi třemi astronauty přistál 24. listopadu 1969 v Tichém oceánu, kde jej vyzvedla posádka letadlové lodi USS Hornet. Z výpravy, jejíž první minuta vypadala jako začátek vážné havárie, se stala úspěšná druhá lidská návštěva měsíčního povrchu a první skutečně přesné lunární přistání.
