Ve vakuu nevybuchnete: 6 kosmických mýtů a skutečná fyzika
RUBRIKA: VESMÍR
Ve vakuu nevybuchnete. Co vás ve vesmíru doopravdy ohrozí?
Výbuch za oknem kosmické lodi, člověk bez skafandru a černá díra na obzoru: film z těchto scén dělá okamžité drama. Skutečná fyzika je v některých bodech méně efektní, zato přesněji ukazuje, odkud nebezpečí přichází. Rozhodují tlak, kyslík, vzdálenost, rychlost a prostředí, kterým se mohou šířit vlny.
1. Bez skafandru by člověk vybuchl?
Tělo ve vakuu nevybuchne. Kůže a další tkáně ho udrží pohromadě, ale prudký pokles tlaku je mimořádně nebezpečný. Plyn v plicích se rozpíná a zadržení dechu by mohlo plíce poranit. Na odkrytých vlhkých površích může voda při tělesné teplotě vřít, protože její bod varu závisí na okolním tlaku. Historický případ při pozemní zkoušce skafandru popisuje technika, který si před ztrátou vědomí vybavoval právě pocit varu slin na jazyku.
Krev v cévách se přitom nezačne hromadně vařit jako voda v otevřené nádobě: cévní systém udržuje vlastní tlak. V tkáních se však mohou tvořit bubliny a vznikat otoky. Bez přísunu kyslíku mozek brzy přestane normálně fungovat. Při zmíněné nehodě zůstal člověk při vědomí přibližně 14 sekund; toto číslo není univerzální odpočet pro každou situaci. Záleží na průběhu dekomprese, předchozím dýchání i rychlosti pomoci. NASA uvádí, že krátká expozice blízkému vakuu může být přežitelná, zatímco delší vyžaduje okamžitou intenzivní péči.
Ani okamžitá proměna v ledovou sochu neodpovídá fyzice. Ve vakuu chybí vzduch, který by teplo odváděl prouděním; tělo ztrácí energii především zářením a odpařováním. Otevřené kosmické prostředí je nebezpečné hlavně kvůli nepřítomnosti tlaku a dýchatelného kyslíku. Skafandr proto není jen teplá kombinéza. Je to malá přetlaková kosmická loď s kyslíkem, odvodem oxidu uhličitého a regulací teploty.
Rozdíl mezi výbuchem a dekompresí není slovíčkaření. Při rychlém úniku vzduchu z kabiny může proudění a poletující předměty způsobit další zranění, ještě než začne působit samotný nedostatek kyslíku. Zkušenost z tlakové komory také neříká, jak dlouho by člověk bezpečně vydržel při nehodě na oběžné dráze. O výsledku rozhodují detaily prostředí a okamžitá obnova tlaku. Filmový obraz člověka, který po dlouhé konverzaci ve vakuu bez následků připlave zpět do lodi, je stejně zavádějící jako obraz okamžitého výbuchu.

2. Černá díra pohltí všechno kolem?
Černá díra nepůsobí jako vysavač. V dostatečné vzdálenosti se její gravitace pro okolní tělesa projevuje stejně jako gravitace jakéhokoli jiného objektu stejné hmotnosti. Kdybychom v myšlenkovém pokusu nahradili Slunce černou dírou o přesně jedné sluneční hmotnosti, Země by na své dosavadní vzdálenosti nepocítila náhlé zvýšení gravitační přitažlivosti a její oběžná dráha by v tomto přiblížení zůstala stejná. Ztratila by však sluneční světlo a teplo. Taková výměna nemůže nastat přirozeným vývojem našeho Slunce.
Horizont událostí černé díry o hmotnosti Slunce by měl poloměr asi tři kilometry. Tím se vysvětluje její zvláštnost: stejná hmota je soustředěna do mnohem menší oblasti. Ve vzdálenosti Země není důvod „padat dovnitř“, protože planeta má boční rychlost a obíhá. Aby se plyn či jiné těleso přiblížily k horizontu, musejí často ztratit část své oběžné energie a momentu hybnosti. Proto může kolem černé díry existovat disk látky, která ještě nepřešla přes horizont.
Blízko černé díry už přichází jiné nebezpečí. Gravitační síla působí na bližší část tělesa silněji než na vzdálenější. Rozdíl, označovaný jako slapové působení, může objekt natáhnout a roztrhat. Podmínky se přitom výrazně liší podle hmotnosti černé díry: u menších mohou být slapové síly krajní už nedaleko horizontu, u superhmotných se mohou projevit jinak. Záře akrečního disku navíc může okolí vystavovat velmi intenzivnímu záření. Fyzikální riziko tedy neleží v neomezeném dosahu jakéhosi sání.
Horizont událostí také není pevný povrch, na který lze narazit. Je to hranice, za níž se světelný signál už nemůže dostat ke vzdálenému pozorovateli. Černé díry se liší nejen hmotností, ale i otáčením; samotný obrázek se zářivým prstencem proto neříká, jak by vypadalo okolí každé z nich. Prstenec obvykle představuje žhavý materiál a světlo zakřivené gravitací, nikoli svítící povrch černé díry. Černá díra může být naopak málo nápadná, pokud v jejím okolí není dost látky, která by při pádu zářila.

3. Ve vesmíru není žádný zvuk?
Zvuk je mechanické vlnění látky. V téměř prázdném prostoru mezi loděmi nemá dost částic, které by předávaly změny tlaku do lidského ucha. Výbuch mimo loď lze zahlédnout, ale jeho filmové zadunění se prázdnem k pozorovateli nepřenese. Uvnitř přetlakované lodi je vzduch, a proto tam hlas i hluk fungují. Vibrace se mohou šířit také kovovou konstrukcí, pokud je s ní člověk v mechanickém kontaktu.
Slovo „vesmír“ ale nezahrnuje jen dokonalé vakuum. V plynu uvnitř kup galaxií se mohou šířit tlakové vlny. NASA například zpracovala data z kupy Perseus a převedla její velmi nízké frekvence do slyšitelného rozsahu. Takto vzniklý zvuk je vědecká sonifikace: frekvence byly mnohonásobně zvýšeny, aby je člověk vůbec slyšel. Podobně se na zvuk převádějí rádiová nebo rentgenová data, která sama o sobě nejsou akustickými vlnami putujícími k Zemi. Věta „ve vesmíru je ticho“ tedy platí pro přenos běžného zvuku vakuem, ne pro všechna kosmická prostředí.
Důležitý je rozdíl mezi vznikem vlny a jejím poslechem. V kupě Perseus může být skutečná tlaková vlna, ale mezi touto kupou a naším uchem není nepřerušené plynné prostředí. Zpracované nahrávky proto nejsou mikrofonním záznamem z vesmírného prostoru. Kdyby stejnou sonifikaci vytvořil jiný tým s jinými pravidly převodu dat, mohla by znít jinak. Vědeckou informaci nese původní měření a popsaná metoda převodu, nikoli dojem z dramatického zvukového efektu.
4. Oheň ve vakuu nemůže hořet. Jak tedy letí raketa?
Hoření potřebuje palivo a okysličovadlo. Obyčejná svíčka v otevřeném vakuu nemá přístup ke kyslíku okolního vzduchu, a proto nebude dál hořet. Raketa si ale potřebné látky veze s sebou. Proud plynů unikající tryskou ji urychluje opačným směrem; motor se neopírá o okolní vzduch. Dokonce může pracovat tam, kde žádná atmosféra není. Zda konkrétní motor používá chemické spalování, nebo jiný princip pohonu, závisí na jeho konstrukci.
Uvnitř kosmické stanice je vzduch a oheň tam možný je. Oproti Zemi se však mění jeho tvar. Teplé plyny v mikrogravitaci nestoupají vzhůru obvyklým způsobem, takže slabý plamen může být kulatý a modravý. Kyslík se k němu dostává jinak než k pozemské svíčce. NASA tyto plameny zkoumá v uzavřených experimentálních komorách, protože způsob šíření ohně a kouře je důležitý pro bezpečnost posádky.
Zvláštní tvar plamene zároveň neznamená, že požár na stanici bude neškodný. Proudění vzduchu vyvolané ventilátory přivádí kyslík a může kouř roznést do dalších částí kabiny. Pozemské zkušenosti s kouřem stoupajícím ke stropu proto nestačí. Výzkum v mikrogravitaci pomáhá určit, kam umístit senzory, jak rychle odhalit požár a jaké materiály pro kosmickou loď vybírat. Vakuum za stěnou plamen nezastaví, pokud uvnitř zůstává vzduch a palivo.

5. Pás asteroidů je překážková dráha?
Hlavní pás mezi Marsem a Jupiterem obsahuje obrovské množství těles. Zabírá ovšem tak rozsáhlý prostor, že většinu jeho objemu tvoří prázdnota. Letět pásem neznamená kličkovat mezi balvany viditelnými z okna. Sondy Pioneer, Voyager, Galileo, Cassini, New Horizons i další jím proletěly. Mise Dawn naopak musela dráhy pečlivě plánovat, protože chtěla navštívit konkrétní tělesa, Vestu a Ceres.
To neznamená, že v celém pásu neexistují žádné srážky ani prach. Znamená to, že filmový pohled na těsně nahromaděné skály neodpovídá typické vzdálenosti mezi velkými objekty. Představovat si asteroidový pás jako souvislou zeď znamená zaměnit počet těles za jejich hustotu v prostoru. Pro meziplanetární navigaci jsou důležité přesné dráhy známých objektů; náhodná dramatická slalomová jízda není běžnou součástí průletu.
Ani sousední asteroidy nestojí nehybně na místě. Obíhají kolem Slunce různými drahami a jejich vzájemná poloha se mění. Proto se ke konkrétnímu asteroidu neletí jednoduše „do pásu“: sonda musí dorazit na správné místo ve správný čas a upravit svou rychlost. Technicky náročné je setkání s vybraným tělesem, nikoli průlet mezi miliony současně viditelných skal. Snímky sondy Dawn z bezprostřední blízkosti Vesty či Ceres ukazují výsledek přesného plánování, nikoli běžný výhled každé sondy procházející pásem.
6. Odvrácená strana Měsíce je pořád temná?
Odvrácenou polokouli ze Země běžně nevidíme, protože Měsíc je k nám vázanou rotací obrácen přibližně stejnou stranou. Kolem své osy se přesto otáčí. Každá polokoule prochází dnem a nocí: při pozemském úplňku je odvrácená strana převážně neosvětlená, při novu je naopak osvětlena Sluncem. „Odvrácená“ tedy popisuje náš výhled, zatímco „temná“ by označovala osvětlení.
Existují však konkrétní místa, zejména hluboké krátery poblíž měsíčních pólů, kam přímé sluneční světlo téměř nebo vůbec nedopadá. To je jiný jev než odvrácená polokoule. Právě v takových stínech vědci pátrají po zásobách těkavých látek včetně vodního ledu. Jeden název z populární kultury tak zakrývá zajímavější skutečnost: Měsíc má střídání dne a noci na obou stranách a zároveň několik trvale zastíněných lokalit.
Navíc ani výraz „stále stejná strana“ není dokonale přesný. Měsíc se na obloze vůči Zemi mírně kolébá, což se nazývá librace. Z různých míst na Zemi a v různých fázích jeho pohybu tak postupně zahlédneme i úzké pásy za obvyklým okrajem disku. V dlouhém období lze ze Země spatřit přibližně 59 procent měsíčního povrchu. Zbývající oblast musely ukázat až sondy. Spletitá topografie odvrácené strany je na skutečných snímcích patrná mnohem lépe než na schematických obrázcích „temné“ polokoule.

