|

Barvy ve vesmíru: proč je vytváří až náš mozek a jak skutečně funguje světlo

Rubrika: Vesmír, který musíš vidět

Barvy ve vesmíru nejsou tím, čím se zdají. Vznikají až v našem zrakovém systému

Červená hvězda, modrá obloha nebo pestrobarevná galaxie vypadají jako samozřejmé vlastnosti okolního světa. Fyzika světla a neurověda ale ukazují něco mnohem zajímavějšího. Vesmír nám neposílá hotové barvy. Posílá elektromagnetické záření a barva vzniká až při jeho zpracování našima očima a mozkem.

Když řekneme, že jablko je červené nebo obloha modrá, popisujeme skutečný lidský vjem. Ve fyzikálním světě ale nenajdeme veličinu nazvanou „červenost“ nebo „modrost“. Najdeme tam materiál, strukturu povrchu, dopadající záření, jeho vlnové délky, intenzitu a spektrální složení.

Barevný prožitek vzniká teprve tehdy, když světlo vstoupí do oka, aktivuje fotoreceptory v sítnici a nervová soustava jejich signály porovná a zpracuje. Barva tedy není oddělená od fyzikální reality, ale není ani totožná s jedinou fyzikální vlastností světla.

Co ve vesmíru skutečně existuje

Světlo je elektromagnetické záření. Lidský zrak dokáže zachytit pouze velmi malou část elektromagnetického spektra, přibližně od 380 do 700 nanometrů. Kratší vlnové délky viditelné oblasti vnímáme především jako fialové a modré, delší jako oranžové a červené.

Jenže spektrum pokračuje daleko za hranice lidského zraku. Na jedné straně leží ultrafialové, rentgenové a gama záření, na druhé infračervené, mikrovlnné a rádiové vlny. Vesmír je tedy plný světla, které kolem nás existuje, ale naše oči ho nikdy přímo neuvidí.

Navíc ani jedna konkrétní vlnová délka není automaticky totéž co výsledný barevný vjem. V běžném prostředí do oka přichází směs mnoha vlnových délek najednou. Zrakový systém z jejich vzájemných poměrů vytváří výslednou zkušenost.


Vesmír obsahuje spektrum, ne hotovou paletu barev

Fyzikálně lze měřit vlnovou délku, frekvenci, intenzitu, polarizaci nebo spektrální složení záření. Barva v podobě vědomého prožitku vzniká až při zpracování těchto informací zrakovou soustavou.

Umělecká představa supermasivní černé díry s rentgenovou koronou
Umělecká představa supermasivní černé díry. Fialová oblast nad černou dírou znázorňuje extrémně energetickou koronu vytvářející rentgenové záření. NASA upozorňuje, že kdybychom se na ni mohli dívat vlastníma očima, byla by téměř neviditelná, protože lidský zrak rentgenové záření nezachytí. Zdroj: NASA/JPL-Caltech.

Oficiální popis NASA

Je červené jablko skutečně červené?

Jablko samozřejmě má skutečné fyzikální vlastnosti. Pigmenty a struktura jeho povrchu některé části dopadajícího světla pohlcují a jiné odrážejí. Při běžném denním osvětlení se k našim očím dostane spektrum, které lidský zrakový systém typicky interpretuje jako červené.

Jenže změňte zdroj světla a stejný předmět může vypadat výrazně jinak. Pokud osvětlení neobsahuje téměř žádné dlouhé vlnové délky, které povrch běžně silně odráží, nebude mít objekt dostatek takového světla, které by mohl poslat do našich očí.

National Institute of Standards and Technology právě proto studuje, jak různé zdroje osvětlení mění naše vnímání barev. Fyzicky stejný materiál může pod různými lampami působit jinak a rozdílná spektra mohou naopak za určitých podmínek vyvolat velmi podobný barevný vjem.

„Červená“ tedy nesedí na povrchu objektu jako nátěr nezávislý na okolnostech. Je výsledkem interakce materiálu, osvětlení, oka a mozku.

Tři typy čípků, miliony barevných vjemů

Lidská sítnice obsahuje 3 základní typy čípků označované jako S, M a L. Jejich citlivost se vztahuje k různým, ale značně se překrývajícím oblastem viditelného spektra.

Často se zjednodušeně označují jako modré, zelené a červené čípky. Ve skutečnosti však jednotlivý fotoreceptor nepozná, jakou barvu právě „vidí“. Reaguje především podle toho, kolik fotonů absorbuje.

Odborný přehled dostupný přes americkou National Library of Medicine popisuje jednotlivé čípky jako z hlediska barvy samy o sobě slepé. Stejnou odpověď jednoho receptoru totiž může vyvolat více fotonů v oblasti, na kterou je méně citlivý, nebo méně fotonů blízko jeho maxima citlivosti.

Informace o barvě proto vzniká porovnáním aktivity různých tříd čípků. Následně je dále zpracována sítnicí a mozkovými oblastmi zapojenými do vidění.

National Eye Institute v rámci NIH ukázal, že z měření mozkové aktivity lze rozlišovat, jaké barvy člověk právě vnímá. Barva tedy není jednoduchý údaj přečtený z jednoho receptoru. Je výsledkem organizované neuronální aktivity.

Mozek svět nekopíruje jako fotoaparát

Lidské vidění není pasivní fotografie okolního prostředí. Mozek průběžně vyhodnocuje jas, kontrast, okolní osvětlení, sousední plochy a vztahy mezi signály jednotlivých receptorů.

Díky tomu například dokážeme vnímat bílý papír jako přibližně bílý venku na slunci i v místnosti osvětlené umělou lampou, přestože spektrum světla dopadajícího do oka je v obou případech jiné.

Tento mechanismus je pro orientaci v prostředí mimořádně užitečný. Kdyby naše vnímání slepě kopírovalo každou drobnou změnu spektra osvětlení, barva stejného objektu by se při každé změně světelných podmínek dramaticky měnila.

Proč je obloha modrá

Modrá obloha je krásným místem, kde se fyzika světla přímo spojuje s lidským vnímáním.

Sluneční světlo obsahuje široké spektrum viditelných vlnových délek. Když vstupuje do zemské atmosféry, molekuly vzduchu rozptylují kratší vlnové délky účinněji než delší. Jde o takzvaný Rayleighův rozptyl.

NASA uvádí, že molekuly vzduchu rozptylují modré světlo přibližně 4krát silněji než červené. Modrá část spektra proto přichází do našich očí z velké části oblohy, nejen přímo ze směru Slunce.

Atmosféra ale sama o sobě neobsahuje vlastnost nazvanou modrost. Má fyzikální vlastnosti, které vytvářejí určité spektrální rozložení světla. Teprve náš zrak z tohoto rozložení vytváří modrý vjem.

V astronomii je spektrum důležitější než dojem

Z toho ale nevyplývá, že jsou barevné rozdíly hvězd nebo jiných vesmírných objektů libovolné. Astronomové mohou jejich spektrum přesně měřit.

Horké hvězdy vyzařují relativně větší podíl energie na kratších vlnových délkách a lidskému zraku se jeví modřejší nebo bělejší. Chladnější hvězdy mají větší relativní zastoupení delších vlnových délek a působí oranžově nebo červeně.

Spektrum zároveň obsahuje mnohem více informací než pouhou barvu. Z absorpčních a emisních čar lze určovat chemické složení, teplotu, pohyb plynu a další fyzikální vlastnosti vzdáleného objektu.

Umělecká představa kvasaru podobného APM 08279+5255
Umělecká představa kvasaru podobného APM 08279+5255, u kterého astronomové objevili mimořádné množství vodní páry. Rentgenové záření vychází z centrální oblasti, zatímco zahřátý prach v okolním toru vyzařuje především v infračerveném oboru. Ani jedno lidské oko přímo nevidí. Zdroj: NASA/ESA.

Oficiální popis NASA

Proč jsou fotografie z Webbova teleskopu barevné

James Webb Space Telescope pozoruje vesmír především v infračerveném světle, které lidské oko nevidí. To znamená, že jeho slavné barevné snímky nemohou být jednoduchou fotografií ve smyslu obrazu z běžného fotoaparátu.

Data z jednotlivých filtrů jsou nejprve zpracována jako obrazy intenzity. Specialisté ze Space Telescope Science Institute následně jednotlivým pásmům vlnových délek přiřazují viditelné barvy.

NASA popisuje postup jako chromatické přiřazování. Kratší infračervené vlnové délky se obvykle zobrazují pomocí modré nebo fialové, střední pomocí zelené a žluté a delší pomocí oranžové a červené. Pokud je filtrů více, používají se další odstíny tak, aby výsledný obraz zachoval pořadí vlnových délek a zároveň umožnil rozeznat vědecky významné struktury.

Není to svévolné vybarvování. Barvy fungují jako vizuální jazyk pro data, která bychom jinak nedokázali očima rozlišit. Stejný princip používáme například u map teploty, nadmořské výšky nebo magnetického pole.

Výsledný snímek tedy může být vědecky věrný, i když by danou scénu člověk vlastníma očima stejně neviděl.

Porovnání map temné hmoty vytvořených z dat teleskopů Hubble a James Webb
Stejná oblast oblohy zmapovaná pomocí dat Hubbleova teleskopu z roku 2007 vlevo a teleskopu Jamese Webba z roku 2026 vpravo. Temná hmota sama světlo nevyzařuje ani neodráží. Její rozložení bylo odvozeno z gravitačního působení na světlo vzdálených galaxií a ve vizualizaci je znázorněno barevně. Zdroj: NASA/STScI/A. Pagan.

Oficiální popis NASA/JPL

Právě mapa temné hmoty je extrémním příkladem toho, proč bychom astronomickou barvu neměli chápat pouze jako odpověď na otázku „jak by to vidělo lidské oko“. Temná hmota podle současných pozorování sama světlo nevydává, neodráží ani nepohlcuje.

Vědci její přítomnost v tomto případě rekonstruovali pomocí slabého gravitačního čočkování. Hmota zakřivuje časoprostor a tím velmi nepatrně deformuje obrazy vzdálených galaxií. Analýzou obrovského množství takových deformací lze vytvořit mapu rozložení hmoty, kterou následně zobrazíme pomocí barev.

Webb při tomto výzkumu zaznamenal téměř 800 000 galaxií v dané oblasti oblohy. Vyšší rozlišení umožnilo vytvořit mapu temné hmoty přibližně 2krát ostřejší než předchozí mapa založená na Hubbleových datech.

To, co na takovém obrázku vidíme například modře, tedy není modré světlo vysílané temnou hmotou. Je to vizuální reprezentace fyzikální informace.


Astronomický obraz může ukazovat víc než lidské oko

V astronomii mohou barvy reprezentovat skutečné viditelné světlo, infračervená data, rentgenové záření, chemické složení, teplotu nebo dokonce nepřímo odvozené rozložení neviditelné hmoty. Klíčem je vždy vědět, co konkrétní barva v daném obrazu znamená.

Co by viděl tvor s jinýma očima?

Člověk je trichromat. Náš barevný svět vzniká porovnáváním signálů ze 3 základních tříd čípků. Není ale žádný fyzikální důvod, proč by každý biologický pozorovatel ve vesmíru musel mít stejné receptory.

Organismus citlivý na jinou část elektromagnetického spektra by mohl dostávat z přesně stejného prostředí jiné vizuální informace. Nemusel by pouze vidět více odstínů barev, jak je známe my. Samotné rozdělení spektra do vjemových kategorií by mohlo být jiné.

Lidské barevné vidění proto není univerzálním měřítkem vzhledu vesmíru. Je to jeden konkrétní biologický způsob, jak získávat užitečné informace z elektromagnetického záření.

Jakou barvu má vesmír doopravdy?

Pokud se ptáme jako fyzici, můžeme přesně měřit spektrum, frekvenci, intenzitu a energii záření. Pokud se ale ptáme, zda je elektromagnetická vlna o určité vlnové délce sama o sobě „červená“, vstupujeme také do oblasti neurovědy a vnímání.

Světlo kolem 650 nanometrů může za určitých podmínek u člověka vyvolat červený vjem. Samotná elektromagnetická vlna ale nemá měřitelnou veličinu nazvanou červenost. Má vlnovou délku, frekvenci a energii.

Stejně tak není přesné říci, že bez lidského pozorovatele by byl vesmír černobílý. Černá, bílá i šedá jsou také kategoriemi lidského vnímání.

Přesnější je říct, že vesmír obsahuje hmotu, záření a měřitelná spektra. To, jak se tato fyzikální informace promění v barevnou zkušenost, závisí na pozorovateli.


Na zamyšlení

Když se díváme na modrou oblohu, rudou hvězdu nebo pestrobarevný obraz galaxie, nepozorujeme pouze vesmír. Pozorujeme současně i způsob, jakým náš vlastní zrakový systém fyzikální realitu překládá. Vesmír nám poskytuje světlo a informace. Barevný svět, který z nich prožíváme, vzniká až v nás.

Ověřené zdroje

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *