Proč Měsíc mění fáze a jak se liší od zatmění

Rubrika: Vesmír, který musíš vidět

Proč Měsíc mění fáze a proč za srpek nemůže zemský stín

Když na obloze svítí tenký srpek, většina přivrácené strany Měsíce má noc. Země jí přitom obvykle vůbec nestíní. Během měsíce sledujeme stále stejnou kouli, jen z jiného úhlu vůči Slunci. Zatmění nastává až tehdy, když se do cesty světlu skutečně postaví další těleso.

Měsíc někdy vypadá jako úzký oblouk, jindy jako půlkruh a za několik dní zaplní celý kotouč. Vysvětlení pomocí zemského stínu se nabízí skoro samo: něco přece musí tu chybějící část zakrývat. Jenže při běžném střídání fází mezi Sluncem a Měsícem žádná překážka neleží. Tmavá část je jednoduše ta, na kterou právě nedopadá přímé sluneční světlo.

Rozdíl lze poznat i bez dalekohledu. Srpek se pravidelně mění po mnoho dní. Při částečném zatmění naopak do jinak úplňkového kotouče během hodin postupuje zakřivený okraj zemského stínu. Oba jevy vypadají jako ubývání světla, ale vznikají v jiné prostorové situaci.

Jedna koule, dvě poloviny a náš pohled

Viditelné měsíční světlo je převážně sluneční světlo odražené od povrchu. Měsíc tedy pozorujeme podobně jako vzdálenou kamennou kouli osvětlenou lampou. Mimo zatmění osvětluje Slunce přibližně polovinu jeho povrchu. Druhá polovina leží ve vlastní noci. Hranici mezi dnem a nocí astronomové označují jako terminátor.

My ze Země zároveň vidíme přibližně polovinu Měsíce. Jenže viditelná polovina a osvětlená polovina nemusí být totožné. Podle toho, kde se Měsíc na oběžné dráze nachází, se překrývají různě. Když se díváme hlavně na jeho noční polokouli, zůstane nanejvýš srpek. Když máme před sebou téměř celou denní polokouli, nastává úplněk.

Zakřivený okraj srpku proto není stopou nějakého tělesa před Měsícem. Je výsledkem pohledu na rozhraní dne a noci na kulovém povrchu. Ani při první čtvrti není Sluncem osvětlená jen čtvrtina Měsíce. Osvětlená je stále přibližně polovina celé koule, z níž vidíme jen část.

Schéma poloh Měsíce kolem Země a odpovídajících fází při slunečním světle přicházejícím zprava.
Poloha Měsíce na dráze určuje, kolik z jeho osvětlené poloviny vidíme. Vnější kotoučky ukazují pohled ze Země. Schéma není v měřítku; anglické názvy odpovídají fázím popsaným níže. Kredit: NASA/JPL-Caltech.
Oficiální popis ·
Podmínky použití NASA.

Od novu k úplňku a zase zpátky

Při novu je Měsíc na obloze poblíž Slunce a svou osvětlenou stranou míří převážně od nás. Přivrácenou stranu proto běžně nevidíme. To neznamená, že je Měsíc pokaždé přesně před slunečním kotoučem. Většinou projde z našeho pohledu nad ním nebo pod ním.

Po novu se večer nad západním obzorem objeví dorůstající srpek. Postupně se zvětšuje, až nastane první čtvrť: ze Země vidíme osvětlenou polovinu kotouče. Název vyjadřuje přibližně čtvrtinu dokončeného cyklu fází. Následuje dorůstající vypouklý Měsíc, při kterém už světlá oblast zabírá více než polovinu kotouče.

Při úplňku leží Měsíc na opačné straně oblohy než Slunce. Sluneční světlo dopadá na stranu obrácenou k nám a kotouč vypadá celý osvětlený. Země je sice v prostoru mezi směrem ke Slunci a směrem k Měsíci, obvykle však neleží na spojnici dost přesně, aby mu zaclonila.

Potom světlé části ubývá. Přes ubývající vypouklou fázi přejde Měsíc do poslední čtvrti, kdy opět vidíme půlkruh, tentokrát osvětlený z opačné strany. Nakonec zbude ranní ubývající srpek a cyklus se uzavře dalším novem. Mezi pojmenovanými fázemi nejsou skoky. Osvětlení se mění plynule.

V Česku pomáhá známé pravidlo: Měsíc ve tvaru písmene D dorůstá, ve tvaru C couvá. Platí jako praktická orientace pro běžný pohled z našich zeměpisných šířek. Natočení srpku vůči obzoru se ale mění a na jižní polokouli vypadá uspořádání obráceně. Samotná fáze je přitom pro pozorovatele na Zemi v daném okamžiku prakticky stejná.

Proč cyklus trvá déle než jeden oběh

Od novu k následujícímu novu uplyne v průměru asi 29,5 dne. Oběh Měsíce vůči vzdáleným hvězdám přitom trvá přibližně 27,3 dne. Tato dvě čísla popisují různé návraty: jednou do stejného směru vůči hvězdám, podruhé do stejného postavení vůči Slunci.

Zatímco Měsíc obíhá Zemi, Země s ním postupuje po své dráze kolem Slunce. Když tedy Měsíc dokončí oběh vůči hvězdám, směr ke Slunci už se trochu posunul. Aby znovu nastal nov, musí Měsíc urazit ještě kus dráhy navíc. Právě na něj potřebuje zhruba další dva dny.

S fázemi se někdy plete také skutečnost, že Měsíc ukazuje Zemi téměř stále stejnou tvář. Jeho rotace je vázaná: jednou se otočí kolem osy za stejnou dobu, za kterou oběhne Zemi. Odvrácená strana proto není trvale temná. I tam se střídá den a noc; při novu je naopak z velké části osvětlena právě ona.

Zatmění potřebuje přesnější souhru

Dráha Měsíce je vůči rovině zemského oběhu kolem Slunce skloněná asi o 5 stupňů. Na jednoduchém obrázku nakresleném shora se tento sklon snadno ztratí. Ve skutečnosti Měsíc při většině úplňků projde nad zemským stínem nebo pod ním. Při většině novů zase jeho stín Zemi mine.

Místa, kde měsíční dráha protíná rovinu zemské dráhy, se nazývají uzly. K zatmění může dojít, když nov nebo úplněk nastane dostatečně blízko některého z nich. Nestačí tedy správná fáze. Rozhoduje také to, zda se tělesa v prostoru seřadí dost přesně.

Zatmění Měsíce nastává při úplňku, když Měsíc vstoupí do zemského stínu. V plném stínu, zvaném umbra, Země zakrývá celý sluneční kotouč. V okolním polostínu zakrývá jen jeho část. Polostínové zatmění může být tak nenápadné, že si ho člověk bez předchozího upozornění ani nevšimne.

Při částečném zatmění zasáhne plný stín pouze kus Měsíce. Při úplném se v něm ocitne celý kotouč. Ani tehdy však Měsíc nemusí zmizet. Část světla projde zemskou atmosférou, která je ohne do stínu. Modré světlo se cestou výrazně rozptyluje, takže k Měsíci dorazí především načervenalé světlo. Jeho povrch pak získá měděný až tmavě červený odstín.

Schéma zatmění Měsíce: Země mezi Sluncem a Měsícem vrhá stín, do kterého Měsíc vstupuje.
Zatmění Měsíce vzniká, když Měsíc vstoupí do zemského stínu. Jde o vysvětlující schéma, nikoli fotografii; velikosti a vzdálenosti nejsou v měřítku. Kredit: NASA/JPL-Caltech.
Oficiální zdroj ·
Podmínky použití.

Zatmění Slunce má opačné uspořádání: nastává při novu, kdy se Měsíc dostane mezi Slunce a pozorovatele na Zemi. Z určité oblasti pak vidíme, jak zakrývá sluneční kotouč. Při úplném zatmění ho zakryje celý, při částečném jen zčásti. Pokud se Měsíc jeví příliš malý, zůstane kolem něj světlý prstenec a zatmění je prstencové.

Zatímco zatmění Měsíce lze sledovat z velké části noční poloviny Země, úplné zatmění Slunce je dostupné jen v úzkém pásu. Ani při slunečním zatmění se však z Měsíce nestává jiná fáze. Pořád je v novu; navíc se právě trefil před Slunce.

Rozhodující rozdíl: Při běžných fázích se mění náš výhled na měsíční denní polokouli. Při zatmění Měsíce dopadá na povrch zemský stín. Při zatmění Slunce Měsíc zakrývá Slunce při pohledu z části Země.

Co lze vyčíst přímo z oblohy

Fáze napovídá také to, kdy Měsíc hledat. Úplněk vychází přibližně při západu Slunce a zapadá kolem jeho východu. První čtvrť je dobře vidět večer, poslední čtvrť nad ránem a dopoledne. Měsíc na modré denní obloze je proto běžný jev. Nemusí čekat na noc, aby mohl odrážet sluneční světlo.

U úzkého srpku někdy slabě rozeznáme i zbytek kotouče. Tuto popelavou záři vytváří sluneční světlo odražené od Země k Měsíci a potom zpět k nám. Vidíme tedy měsíční noc osvětlenou naší planetou. Také to názorně ukazuje, že tmavá část nikam nezmizela.

Stejnou geometrii lze vyzkoušet doma s lampou a světlým míčkem v natažené ruce. Lampa zastupuje Slunce, hlava pozorovatele Zemi. Když se člověk s míčkem pomalu otáčí, mění se viditelná světlá část od srpku přes půlkruh k úplňku. Míček je potřeba držet trochu nad úrovní očí, aby na něj nepadal stín hlavy.

Právě když hlava světlo zacloní, vznikne v modelu zatmění Měsíce. Pokus tak předvede obě situace stejnými předměty. Na skutečné obloze pak stačí sledovat, kde vůči Měsíci leží Slunce. Jeho osvětlená strana míří ke zdroji světla, i když už je Slunce pod obzorem.

Pozorování samotného Měsíce včetně jeho zatmění nevyžaduje ochranné brýle. Při sledování Slunce je naopak nutná ochrana určená přímo pro sluneční pozorování; běžné sluneční brýle nestačí. Zvlášť nebezpečné je mířit ke Slunci nechráněným dalekohledem.

Pro rozlišení fáze a zatmění je užitečné sledovat stejný Měsíc několik večerů po sobě. Stačí si zaznamenat datum, čas, tvar osvětlené části a přibližnou polohu nad obzorem. Za několik dní bude patrné, že se nemění pouze srpek. Měsíc se zároveň posouvá vůči Slunci a večerní obloze. Jediná fotografie tuto prostorovou souvislost snadno skryje, jednoduchá série pozorování ji naopak ukáže.

Při čtení schémat je dobré oddělit pohled z vesmíru od pohledu pozorovatele na Zemi. Na obrázku shora jsou měsíční koule z jedné strany osvětlené stejně. Drobné kotoučky kolem schématu však ukazují, jak příslušnou kouli vidíme ze středu, tedy ze Země. Právě záměna těchto dvou pohledů může vyvolat dojem, že světlo na samotném Měsíci přibývá a ubývá všude najednou.

Také velikosti a vzdálenosti bývají v učebnicových nákresech záměrně upravené, aby se celé uspořádání vešlo na stránku. Z takového obrázku proto nelze odhadovat šířku stínu ani četnost zatmění. K vysvětlení fází stačí správné směry světla a pozorování. Pro vysvětlení zatmění už musíme přidat i sklon dráhy, který plochý nákres často neukazuje.

Na zamyšlení: Až příště uvidíte večerní srpek, zkuste určit, kterým směrem leží zapadlé Slunce. Dokážete podle osvětlení odhadnout jeho polohu?

Zdroje:
Fáze Měsíce ·
Zatmění ·
Vázaná rotace (NASA).

Sdílet tento článek

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *