Je vesmír nebezpečný? Co skutečně víme o asteroidech, kometách a Sluneční soustavě
Rubrika: Vesmír
Je vesmír nebezpečný? Naše kosmické okolí známe mnohem lépe, než se může zdát
Asteroidy, komety a vzdálené oblasti Sluneční soustavy snadno vyvolávají představu prostoru plného nečekaných hrozeb. Skutečnost je zajímavější. Pohyb planet dokážeme počítat s mimořádnou přesností, více než 90 procent blízkozemních asteroidů větších než jeden kilometr už bylo objeveno a dnes neznáme žádný asteroid větší než přibližně 140 metrů, který by měl během příštích 100 let významnou pravděpodobnost zásahu Země. Největší neznámé neleží u známých planet, ale mezi menšími dosud neobjevenými tělesy a ve vzdálených končinách Sluneční soustavy.
Obrazový materiál ze sbírky NASA Image and Video Library. Kredit: NASA/GSFC.
Nejdůležitější ochranou Země je vědět, co kolem nás obíhá
Sluneční soustava vznikla přibližně před 4,6 miliardy let z oblaku plynu a prachu. Naprostá většina původního materiálu skončila ve Slunci, které dnes obsahuje přibližně 99,8 procenta hmotnosti celé Sluneční soustavy. Z menšího zbytku vznikly planety, měsíce, asteroidy, komety a další malá tělesa.
Dnes známe osm planet, pět oficiálně uznávaných trpasličích planet, stovky měsíců a obrovské množství menších objektů. Vnitřní část soustavy tvoří kamenné planety Merkur, Venuše, Země a Mars. Za nimi následují Jupiter a Saturn a ještě dál ledoví obři Uran a Neptun.
To podstatné ale není pouze to, že tyto světy známe. Známe také jejich dráhy. Přesná nebeská mechanika umožňuje předpovídat polohy planet, zatmění a průlety kosmických sond dlouho dopředu. Stejné fyzikální zákony používají navigační týmy při cestách sond k planetám vzdáleným stovky milionů nebo miliardy kilometrů.
Sluneční soustava je větší než oblast planet
Za drahou Neptunu pokračuje Kuiperův pás a ještě mnohem dál se podle dynamických modelů nachází Oortův oblak. NASA odhaduje, že jeho vnitřní části mohou začínat ve vzdálenosti několika tisíc astronomických jednotek a nejvzdálenější oblasti mohou sahat až přibližně ke 100 000 AU od Slunce.
Umělecké znázornění osmi planet Sluneční soustavy. Vzdálenosti ani vzájemné velikosti zde nejsou ve skutečném měřítku. Kredit: NASA/JPL. Zdroj: NASA Photojournal.
Planety už dávno nejsou neznámé body na obloze
Každou z osmi planet Sluneční soustavy už lidstvo navštívilo kosmickou sondou. Merkur zkoumaly mise Mariner 10 a MESSENGER a nyní k němu míří BepiColombo. Povrch Venuše mapovaly radarové přístroje, protože její hustá oblačnost běžnému pohledu brání.
Mars sledujeme z oběžné dráhy i přímo z povrchu. Kamera HiRISE na sondě Mars Reconnaissance Orbiter dokáže při vhodných podmínkách pořizovat snímky s velikostí pixelu přibližně 30 centimetrů. Neznamená to, že celý Mars máme v tomto rozlišení. Ukazuje to ale, jak detailně dokážeme vybrané oblasti jiné planety sledovat.
Jupiter a Saturn navštívilo několik sond a Jupiter dnes zkoumá také Juno. Uran a Neptun jsme zatím zblízka viděli pouze díky Voyageru 2. Právě ledoví obři proto stále patří mezi nejméně detailně prozkoumané planety naší soustavy.
Ani budoucí změny některých drah nejsou úplně skryté. Marsův měsíc Phobos se podle NASA přibližuje k planetě asi o 1,8 metru za století. Přibližně během příštích 50 milionů let se pravděpodobně buď rozpadne působením slapových sil a vytvoří kolem Marsu prstenec, nebo narazí do planety.
Skutečné riziko představují hlavně malá tělesa
Mezi Marsem a Jupiterem se nachází hlavní pás asteroidů. NASA odhaduje, že může obsahovat přibližně 1,1 až 1,9 milionu asteroidů větších než jeden kilometr a miliony ještě menších objektů.
To ale neznamená, že milion obřích asteroidů pravidelně prolétává kolem Země. Naprostá většina zůstává v hlavním pásu a k naší planetě se vůbec nepřibližuje. Z hlediska planetární obrany jsou důležitější blízkozemní objekty, jejichž dráhy se dostávají do okolí zemské orbity.
Právě ty astronomové systematicky vyhledávají. Podle Centra NASA pro studium blízkozemních objektů už bylo objeveno více než 90 procent odhadované populace blízkozemních asteroidů větších než jeden kilometr.
U takto velkých těles je tedy katalog relativně úplný. U menších asteroidů je situace složitější. NASA odhaduje, že objektů větších než 140 metrů existují desítky tisíc a významná část z nich stále čeká na objevení.
Co dnes říká NASA o příštích 100 letech
Podle současných údajů NASA není znám žádný asteroid větší než přibližně 140 metrů, který by měl během příštích 100 let významnou pravděpodobnost srážky se Zemí. Toto tvrzení se ale týká známých objektů. Proto hledání dalších asteroidů pokračuje.
Čeljabinsk ukázal problém, který stále existuje
Nebezpečný objekt nemusí mít kilometr. Dne 15. 2. 2013 vstoupil nad ruským Čeljabinskem do atmosféry asteroid o průměru přibližně 17 až 20 metrů. Explodoval vysoko nad zemí a tlaková vlna poškodila budovy a rozbila obrovské množství oken. Podle materiálů NASA utrpělo zranění více než 1600 lidí.
Asteroid před vstupem do atmosféry objeven nebyl. Přilétal přibližně ze směru Slunce, tedy z oblasti oblohy, která je pro pozemské optické dalekohledy velmi obtížně pozorovatelná.
To ukazuje jednu z hlavních mezer současné planetární obrany. Velká tělesa známe mnohem lépe než malé objekty, které jsou slabší, obtížněji viditelné a v některých případech mohou být objeveny jen krátce před průletem kolem Země.
NEO Surveyor má hledat právě tam, kde máme dnes slepé místo
NASA proto připravuje kosmický teleskop NEO Surveyor. Má jít o první kosmický teleskop navržený přímo pro planetární obranu. Start je podle současného plánu stanoven nejdříve na září 2027.
Přístroj bude pozorovat v infračerveném oboru. To je důležité zejména u tmavých asteroidů, které odrážejí málo viditelného světla, ale po zahřátí Sluncem vyzařují tepelné infračervené záření.
Z polohy v blízkosti libračního bodu L1 má NEO Surveyor hledat také objekty přibližující se ze směrů blíže ke Slunci, kde jsou možnosti pozemních přehlídek omezené. Během základní pětileté mise má objevit nejméně dvě třetiny dosud neznámých blízkozemních objektů větších než 140 metrů.
Nestačí asteroid najít. Musíme umět změnit jeho dráhu
Ještě před několika lety byla aktivní planetární obrana především teorií. To se změnilo v roce 2022. Sonda NASA DART úmyslně narazila do přibližně 170 metrů velkého měsíčku Dimorphos, který obíhá větší asteroid Didymos.
Cílem nebylo těleso rozbít. Šlo o první skutečný test kinetického impaktoru, tedy metody, při které sonda předá asteroidu hybnost a nepatrně změní jeho pohyb.
Výsledek byl jednoznačný. DART zkrátil dobu oběhu Dimorphosu kolem Didymosu přibližně o 33 minut. Pozdější analýzy ukázaly, že se změnil nejen jeho pohyb, ale také tvar a průměrná vzdálenost od Didymosu.
Z planetární obrany se tím poprvé stala experimentálně ověřená technologie. Zároveň ale platí jednoduché pravidlo. Čím dříve nebezpečný asteroid objevíme, tím menší změnu jeho rychlosti potřebujeme, aby se po letech se Zemí minul.
Umělecká představa mladého planetárního systému kolem hvězdy NGC 1333-IRAS 4B. Snímek ukazuje procesy podobné těm, které probíhaly při vzniku planetárních soustav. Nejde o rekonstrukci rané Sluneční soustavy. Kredit: NASA/JPL-Caltech. Zdroj: NASA Photojournal.
Oortův oblak zůstává skutečnou hranicí našich znalostí
Největší nejistoty nezačínají mezi známými planetami, ale mnohem dál. Oortův oblak je hypotetická obrovská zásobárna ledových těles obklopující Sluneční soustavu. Nikdy jsme jej přímo nevyfotografovali. Jeho existence vychází především z drah dlouhoperiodických komet a z dynamických modelů.
NASA uvádí, že v něm mohou být stovky miliard až biliony ledových těles. Jednotlivě je z takových vzdáleností většinou nedokážeme pozorovat.
Gravitační působení hvězd nebo jiné poruchy mohou čas od času změnit dráhu některého z nich a poslat kometu směrem do vnitřní Sluneční soustavy. U dlouhoperiodických komet proto nemáme stejný katalog drah na mnoho desetiletí dopředu jako u většiny známých blízkozemních asteroidů.
To neznamená, že každá nová kometa představuje nebezpečí. Dopady velkých komet na Zemi jsou mimořádně vzácné. Ukazuje to ale, že ani velmi dobře prozkoumaná Sluneční soustava není kompletně inventarizovaná.
Největší rozdíl proti minulosti je v tom, že dnes víme, co nevíme
Ještě před několika stoletími nebyly známy ani všechny planety. Dnes máme sondy v mezihvězdném prostoru, dokážeme určit dráhu nového asteroidu z opakovaných měření a automatické přehlídky oblohy nacházejí další objekty prakticky nepřetržitě.
Přitom stále existují skutečné mezery. Neznáme všechny desítky metrů velké asteroidy. Nemáme přímý obraz Oortova oblaku. U některých komet se o jejich existenci dozvíme až ve chvíli, kdy začnou mířit do vnitřní Sluneční soustavy.
Rozdíl je v tom, že tyto mezery už dokážeme pojmenovat a cíleně zmenšovat. NEO Surveyor bude hledat objekty, které pozemním teleskopům unikají. DART ukázal, že dráhu asteroidu lze skutečně změnit. Každá nová noc pozorování zpřesňuje katalog těles pohybujících se v našem okolí.
Ověřené zdroje
NASA Science: Solar System Facts
NASA Science: Planetary Defense Overview
NASA/JPL Center for Near-Earth Object Studies: Discovery Statistics
NASA Science: Oort Cloud Facts
