|

Hugh Everett a mnohasvětová interpretace: proč při měření nemusí zmizet ostatní výsledky

Hugh Everett: fyzik, který odmítl vymazat druhý výsledek

Při kvantovém měření vidíme jediný výsledek. Rovnice však popisuje i možnosti, které jsme neviděli. Mladý doktorand z Princetonu se roku 1957 zeptal, co se stane, když je z výpočtu prostě neodstraníme.

Schéma větvení při mnohasvětové interpretaci kvantové mechaniky
Schéma možných větví kvantového popisu, nikoli fotografie paralelních vesmírů. Autor překresby: Stannered, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.

Když Hugh Everett III v roce 1957 předložil svou formulaci kvantové mechaniky, nemluvil v první řadě o vesmírech jako ve filmu. Jeho otázka byla přesnější a nepříjemnější: platí kvantová rovnice také pro přístroj a člověka, kteří měření provádějí? Anebo pro ně musíme v určité chvíli zavést zvláštní pravidlo? Odpověď, kterou navrhl, se později stala základem mnohasvětové interpretace.

Problém se skrývá v okamžiku měření

Kvantový stav umožňuje vypočítat pravděpodobnosti různých výsledků. Elektron může být připraven tak, že měření určité vlastnosti dá jednu ze dvou hodnot. Před měřením jej matematicky popisujeme superpozicí odpovídajících možností. Na displeji však nakonec přečteme jednu hodnotu. Běžný výklad přidává k plynulému vývoji stavu další pravidlo: při měření se stav změní tak, aby zůstal jeden výsledek. Tomuto kroku se říká kolaps.

Potíž je v hranici. Co přesně se počítá jako měření? Detektor, záznam v počítači, lidské oko? Pokud je detektor také soustavou složenou z atomů, proč pro něj nemá platit stejný kvantový popis jako pro elektron? Everett nepopíral, že každý pozorovatel čte určitý údaj. Chtěl vysvětlit, jak se určitý údaj objeví v teorii, která se při interakci detektoru s elektronem nepřeruší.

Postupné vytváření interferenčního obrazce jednotlivými elektrony
Skutečné výsledky experimentu s jednotlivými elektrony: jednotlivé zásahy postupně vytvoří interferenční obrazec. Nejde o důkaz mnoha světů; experiment ukazuje kvantové chování, které musí vysvětlit každá použitelná interpretace. Původní experiment: Akira Tonomura a spolupracovníci; úprava souboru: Belsazar a MikeRun, karta souboru, CC BY-SA 3.0.

Interferenční obrazec je názornou připomínkou, že kvantový stav nelze vždy chápat jako pouhý seznam neznámých klasických vlastností. Jednotlivé zásahy detektoru jsou určité, jejich celkové rozložení však sleduje vlnový výpočet. Everettova otázka se týkala právě přechodu mezi tímto výpočtem a konkrétním záznamem. Sám dvojštěrbinový experiment nerozhoduje, zda se při měření odehrává kolaps, nebo zda je správný výklad bez kolapsu.

Doktorand, jeho školitel a kodaňská překážka

Everett se narodil 11. listopadu 1930 ve Washingtonu. Vystudoval chemické inženýrství a na Princetonské univerzitě se věnoval matematice a fyzice. Jeho školitelem byl John Archibald Wheeler, který v práci viděl něco podstatného, ale usiloval také o to, aby její formulace obstála v debatě s Nielsem Bohrem a jeho spolupracovníky. Everett připravil obsáhlý rukopis roku 1956. Kratší disertace byla přijata v březnu 1957 a článek „Relative State Formulation of Quantum Mechanics“ vyšel v červenci téhož roku v časopise Reviews of Modern Physics.

V jeho archivních písemnostech se nachází také kopie Einsteinovy odpovědi z roku 1943. Everett tehdy jako školák napsal jednomu z nejslavnějších fyziků světa. Je lákavé vidět v této epizodě předzvěst pozdějšího sporu o kvantovou mechaniku, ale doložená existence dopisu sama o sobě nevysvětluje, proč formuloval relativní stavy. Jeho návrh vznikl především z konkrétní matematické nesnáze kolem měření. Ta je mnohem zajímavější než dodatečně sestavená legenda o osamělém géniovi, který si už v dětství naplánoval objev paralelních vesmírů.

Budova Fine Hall na Princetonské univerzitě
Fine Hall na Princetonské univerzitě, vyfotografovaná roku 2002. Současný snímek univerzitního prostředí, nikoli dobová fotografie Everettovy práce. Joseph Barillari, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.
Portrét fyzika Johna Archibalda Wheelera, Everettova školitele
John Archibald Wheeler vedl Everettovu doktorskou práci. Foto: American Institute of Physics, Emilio Segrè Visual Archives, karta a podmínky užití; držitel práv AIP dovoluje další použití při uvedení kreditu.

Wheeler nebyl jen pasivní podpis na disertaci. Snažil se o dialog s Bohrem, jehož institut v Kodani patřil k centrům debaty o základech kvantové teorie. Záznamy o vzniku práce ukazují, že Everettova původní verze byla odvážnější a delší než publikovaný text. Zkrácení pomohlo práci projít akademickým řízením, zároveň ale část jeho argumentů v článku chyběla. Proto je při čtení dějin důležité rozlišovat raný rukopis, dokončenou disertaci a článek z roku 1957.

Historický portrét fyzika Nielse Bohra
Niels Bohr na historickém portrétu, pořízeném dlouho před Everettovou disertací. Foto: Bain News Service / Library of Congress; digitální restaurování Bammesk. Karta souboru, veřejná doména, bez známých omezení publikace.

Kodaňští fyzikové Everettův návrh nepřijali. Nešlo však o jednoduchý souboj „staré“ a „nové“ fyziky. V sázce bylo, co vlastně znamená kvantový stav a jak spojit matematický popis se zkušeností pozorovatele. Everett po získání doktorátu budoval kariéru hlavně v aplikované matematice, analýze vojenských systémů a později ve vlastních firmách. Jeho odchod z akademické fyziky neznamená, že byl jeho článek vyvrácen; znamená, že se mu tehdy nedostalo takové pozornosti, jakou získal později.

Osvědčení o kurzu z roku 1956 se jménem Hugh Everett
Dobový dokument se jménem Hugha Everetta z října 1956, kdy už pracoval v obranném výzkumu. Není to jeho fotografie. Zdroj: americké ministerstvo obrany, Wikimedia Commons; dílo federální vlády USA ve veřejné doméně v USA.

Co znamená „relativní stav“

Představme si detektor, který může zaznamenat hodnotu A nebo B. Po interakci již nelze poctivě popsat částici zvlášť a přístroj zvlášť, jako by mezi nimi nebyl vztah. Společný kvantový stav zahrnuje propojení „částice s výsledkem A, přístroj zaznamenal A“ a „částice s výsledkem B, přístroj zaznamenal B“. Pokud připojíme pozorovatele, jeho záznam koreluje s příslušným údajem přístroje. V každé takové části popisu je výsledek určitý a souhlasí s tím, co ukázal detektor.

Stav jedné části soustavy je tedy relativní vůči stavu druhé. Neznamená to, že výsledek vytváří lidské vědomí. V Everettově výkladu může být pozorovatelem i fyzikální systém, který uchovává záznam. Jeho myšlenky nevybírají oblíbenou větev. Stejně tak nejde o představu, že pokaždé, když se rozhodnete mezi čajem a kávou, vznikne přesně jeden nový vesmír za každou možnost. Kresba s několika větvemi pomáhá čtenáři, ale skutečná kvantová teorie neobsahuje jednoduché počítadlo alternativních světů.

Everett měl pro svou námitku ještě rafinovanější příklad. Představte si fyzičku, která změří kvantový systém v uzavřené laboratoři, a jejího kolegu čekajícího venku. Uvnitř laboratoře fyzička zapíše určitý výsledek. Kolega však může podle běžné kvantové rovnice popisovat celou laboratoř, včetně fyzičky, jako jeden propojený stav. Kdy tedy přesně měla nastat změna rovnice? Při záznamu uvnitř, při otevření dveří, nebo až ve chvíli, kdy se kolega podívá do zápisníku? Podobné uspořádání dnes známe jako problém „Wignerova přítele“.

Jeho síla nespočívá v představě, že vědomí má nadpřirozené schopnosti. Nutí nás jen použít stejné fyzikální pravidlo na dva pozorovatele, kteří si mohou navzájem vyměnit záznamy. Everett chtěl, aby výsledný popis zůstal konzistentní, i kdybychom k soustavě postupně přidávali další laboratoře. V praxi by bylo téměř nemožné připravit a kontrolovat úplnou kvantovou superpozici člověka a okolí. Jako myšlenková zkouška však tento příklad přesně ukazuje, proč mu nejasná hranice mezi „měřeným“ a „měřicím“ vadila.

Diagram myšlenkového pokusu se Schrödingerovou kočkou v mnohasvětovém výkladu
Schrödingerova kočka v ilustraci mnohasvětového výkladu. Jde o myšlenkový pokus a schéma, nikoli o uskutečněný experiment s kočkou nebo snímek jiného světa. Autor: Dc987, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.

Schrödingerova kočka zůstává užitečným testem intuice. Když je mikroskopická událost propojena s velkým přístrojem, vede matematický postup k superpozici různých makroskopických záznamů. Everett tvrdil, že celkový stav není třeba při otevření krabice přepsat kolapsem. Pozorovatel v každé odpovídající části tohoto stavu zažije jen jeden souvislý výsledek. Právě slovo „zažije“ ale otevírá obtížnou otázku: jak z formálního popisu přesně vyvodit naši zkušenost?

Odkud se vzaly „mnohé světy“

Everettův název byl střízlivý: formulace relativních stavů. Označení many worlds prosadil především fyzik Bryce DeWitt, který se k myšlence výrazně vrátil kolem roku 1970. Jeho popularizační formulace podtrhla obraz větvících se světů a rozšířila práci, o níž předtím vědělo poměrně málo lidí. Tento obraz však není totožný se všemi detaily Everettova původního návrhu. Současní zastánci navíc mluví o „světech“ často jako o přibližně vymezených strukturách v celkovém kvantovém stavu, nikoli jako o jasně očíslovaných kopiích vesmíru.

Fyzikové Cécile DeWitt-Morette a Bryce DeWitt
Fyzikové Cécile DeWitt-Morette a Bryce DeWitt. Bryce pomohl Everettovu výkladu získat širší pozornost, ale jeho slovník „mnoha světů“ je třeba odlišovat od původní formulace. Foto: Brandon dinunno, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.

Důležitým pozdějším pojmem je dekoherence. Částice, přístroje i okolí spolu neustále interagují. Informace o různých alternativách se rozptýlí do prostředí a interference mezi makroskopicky odlišnými záznamy se stává v praxi nesmírně obtížně pozorovatelnou. To pomáhá vysvětlit, proč náš svět vypadá tak, že přístroje ukazují stabilní klasické výsledky. Dekoherence sama o sobě ovšem ještě nerozhodne, zda jsou všechny větve skutečné. Je to fyzikální proces, který různé interpretace mohou vykládat různě.

Dva různé významy slova multivesmír
Everettovy „světy“ jsou možné větve kvantového stavu v jedné interpretaci kvantové mechaniky. Kosmologické multivesmíry se týkají jiných hypotéz o oblastech prostoru a vzniku vesmírů. Podobný název z nich nedělá tutéž teorii.

Proč zůstává spor otevřený

Nejostřejší námitka se týká pravděpodobnosti. Pokud se podle mnohasvětového výkladu uskuteční všechny možné výsledky, co znamená tvrzení, že jeden z nich má například pravděpodobnost 70 procent? Standardní kvantová mechanika používá Bornovo pravidlo: pravděpodobnost souvisí se čtvercem velikosti příslušné amplitudy. Everett se pokoušel ukázat, proč by se tato statistika měla objevit v záznamech pozorovatelů. Pozdější autoři předložili další odvození a argumenty, ale jejich výchozí předpoklady a přesvědčivost jsou stále předmětem odborné diskuse.

Další otázkou je, kdy lze skutečně mluvit o oddělených větvích. Dekoherence poskytuje prakticky významné rozlišení, obvykle však přibližné, závislé na prostředí a na úrovni popisu. Přirovnání ke stromu svádí k představě ostrých čar a přesně spočitatelných světů; matematika tak jednoduchý obrázek obecně neslibuje. V jiných interpretacích se tentýž úspěšný výpočet čte odlišně: s kolapsem, skrytými proměnnými nebo jinou rolí kvantového stavu.

Dosavadní běžné experimenty potvrzují výpočty kvantové mechaniky, nikoli samostatně existenci paralelních světů. Mnohasvětový výklad není důkazem, že lze navštívit jinou verzi Země, a žádný teleskop jinou větev nevyfotografoval. Zároveň jej nelze odbýt jako nevědeckou fantazii: je to seriózně zkoumaný návrh, jak chápat matematiku mimořádně úspěšné fyzikální teorie. O tom, zda konkrétní budoucí testy rozliší jeho verze od alternativ, se vede debata.

Fyzik, který se do své nejslavnější debaty nevrátil

Everett zemřel roku 1982 ve věku 51 let. V té době již měl jeho článek druhý život díky DeWittovi a novým debatám o základech fyziky. V pozůstalosti se dochovaly rukopisy, korespondence s Wheelerem i pracovní materiály z jeho pozdější kariéry. Fotografie samotného Everetta lze vidět například v archivu pořadu NOVA na PBS; u portrétu z roku 1964 je však uvedeno svolení rodiny, nikoli otevřená licence pro převzetí. Proto tu místo nepovolené kopie stojí odkaz na původní archiv.

Jeho skutečné dědictví nespočívá v obrázku nekonečného množství Zemí. Spočívá v jednoduchém, ale důsledném požadavku: jestliže kvantové rovnice platí pro elektrony, zkusme jimi popsat také přístroje a jejich pozorovatele. Zda tento krok vysvětluje všechny naše zkušenosti lépe než konkurenti, zůstává otevřené. Právě proto se k Everettově otázce fyzici vracejí i po téměř sedmi desetiletích.

Ověřené zdroje

Sdílet tento článek

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *