|

LISA může objevit planety u dvojic bílých trpaslíků

Rubrika: Exoplanety

LISA může najít planety tam, kde se hvězdy změnily v bílé trpaslíky

Dva vyhasínající hvězdné zbytky oběhnou jeden druhý za méně než hodinu. Jejich gravitační vlny mohou prozradit i třetího člena systému: planetu, kterou kolem takové dvojice dosud nikdo neobjevil.

Umělecká představa tří sond observatoře LISA propojených laserovými paprsky
Budoucí observatoř LISA v umělecké představě. Sondy zatím ve vesmíru nejsou. Kredit: ESA; poděkování ATG Europe. Karta obrázku ESA, licence CC BY-SA 3.0 IGO.

Exoplanety obvykle hledáme ve světle. Sledujeme, zda planeta na chvíli zastíní hvězdu, nebo zda její gravitace nepatrně posouvá čáry ve hvězdném spektru. Co ale dělat, když dvě malé a slabé hvězdy krouží tak těsně u sebe, že jejich systém pozorujeme jen obtížně? Nové práce zveřejněné v listopadu 2026 navrhují využít signál, který dvojice sama vysílá: gravitační vlny.

Nejde o zprávu o již nalezených planetách. Evropská mise LISA se teprve připravuje a její start se plánuje přibližně na rok 2035. Výpočty astrofyziků vedených Caseym McGrathem z NASA ukazují, v jakých soustavách by mohla planeta v datech zanechat rozpoznatelnou stopu. Druhá studie zkoumá, kdy by takový nález mohl nezávisle prověřit teleskop Jamese Webba.

Proč se hledá právě u dvojic bílých trpaslíků

Bílý trpaslík je hustý pozůstatek hvězdy, která vyčerpala palivo v jádru a odhodila vnější vrstvy. Je přibližně velký jako Země, ačkoliv v něm může zůstat značná část hmotnosti původní hvězdy. Dvojice takových objektů může obíhat po velmi těsné dráze. Hmota se při oběhu zrychluje, a proto soustava vydává gravitační vlny, slabé změny geometrie časoprostoru.

Pozemní detektory jako LIGO zachycují jiný rozsah frekvencí, například krátké signály při splynutí kompaktních objektů. LISA bude díky miliony kilometrů dlouhým ramenům citlivá na pomalejší vlnění. Těsné dvojice bílých trpaslíků by pro ni měly být běžnými zdroji. NASA uvádí odhad asi deseti milionů takových dvojic v Mléčné dráze s oběžnou dobou kratší než hodina. Jednotlivě by observatoř mohla rozlišit přibližně deset tisíc soustav. To jsou odhady hvězdných dvojic, nikoli předpověď deseti tisíc objevených planet.

Dva bílí trpaslíci v počítačové animaci vzájemného přibližování
Dvojice bílých trpaslíků v záběru z animace jejich splynutí. Je to ilustrace vývoje těsného páru, nikoli snímek konkrétní soustavy nebo výsledek měření LISA. Kredit: NASA/JPL-Caltech, karta obrázku NASA/JPL.

Planety už známe u některých jednotlivých bílých trpaslíků. U těsné dvojice tvořené dvěma bílými trpaslíky však podle NASA dosud potvrzená exoplaneta není. Právě proto by šlo o novou pozorovanou skupinu. Nestačí přitom říci, že kolem dvojice „určitě“ obíhají planety: kolik jich může být, jak těžké jsou a zda na vhodných drahách přežijí vývoj obou hvězd, zatím nevíme.

Planeta není zdrojem hlavního signálu

To je na celé metodě nejdůležitější rozdíl. LISA nebude přímo „poslouchat“ gravitační vlny planety o velikosti Jupiteru. Hlavní, mnohem výraznější signál vytvářejí oba bílí trpaslíci. Pokud kolem nich na širší dráze obíhá hmotná planeta, společné těžiště neleží přesně uprostřed hvězdné dvojice. Planeta svou gravitací nutí celý pár vykonávat malý dodatečný pohyb.

Když se dvojice při tomto pohybu přibližuje k Zemi, vlny k nám přicházejí o něco častěji. Když se vzdaluje, přicházejí řidčeji. Jde o Dopplerův jev podobný tomu, který astronomové využívají při měření radiálních rychlostí hvězd. Výrazy „modrý“ a „červený“ posuv zde označují zvýšení a snížení frekvence; gravitační vlny samy žádnou viditelnou barvu nemají.

V rozboru signálu se pravidelné kolísání může projevit jako slabší postranní složky kolem hlavní frekvence. Jejich odstup souvisí s oběžnou dobou planety. Síla změny zase nese informaci o gravitačním působení planety. Samotný graf však automaticky nevydá přesnou hmotnost a podobu celé soustavy. Záleží i na sklonu dráhy, kvalitě signálu a délce pozorování. Výzkumníci proto počítají, ve kterých kombinacích hmotností a oběžných dob bude stopa nejsnáze odlišitelná.

Pomůže srovnání s obyčejným rádiovým přijímačem. Základní tón vysílače může nést zprávu díky nepatrným pravidelným změnám. Po rozložení signálu podle frekvencí se vedle hlavní složky objeví další. U LISA by „vysílačem“ byla kompaktní hvězdná dvojice a planetární oběh by fungoval jako pomalá modulace. Vysvětlení pomocí tónů je ovšem jen pomůcka: frekvence těchto gravitačních vln leží hluboko pod slyšitelným rozsahem. Zvuk v animaci NASA je záměrně posunutý, aby změnu člověk vůbec mohl slyšet.

Pohled shora na dráhy dvou hvězd systému Kepler-16 a planety Kepler-16b
Planeta Kepler-16b skutečně obíhá dvojici hvězd, jak ukazuje tato ilustrace drah. Hvězdy však nejsou bílí trpaslíci a planeta byla objevena jinou metodou. Modré kružnice slouží ke srovnání s drahami Merkuru a Země. Kredit: NASA/Ames/JPL-Caltech, karta obrázku NASA/JPL.

Myšlenka není zcela nová. Možnost hledat třetí těleso v gravitačním signálu dvojice rozebíral japonský astronom Naoki Seto už v roce 2008. Nové studie posouvají úvahu směrem k tomu, co by skutečně šlo z dat LISA vyčíst a jak kandidáta následně zkontrolovat. Podle NASA by za příznivých podmínek mohl být v některých soustavách zjistitelný svět s hmotností přibližně Jupiteru i na vzdálenost tisíců světelných let. Taková citlivost se nevztahuje automaticky na každou planetu a každou dvojici.

Rozlišení postranních složek vyžaduje dostatečně dlouhý záznam. Pokud se planeta kolem dvojice pohybuje pomalu a přístroj sleduje systém jen část jejího oběhu, opakování potřebné k určení periody se prokáže obtížněji. Velmi lehká planeta zase vyvolá malý pohyb hvězdného páru. Závislost na čase a hmotnosti znamená, že případná přehlídka nebude soupisem všech planet u bílých trpaslíků. Bude měřit především dobře dosažitelnou část populace, kterou pak astronomové porovnají s předpověďmi o vývoji planetárních soustav.

Jak bude LISA vlny měřit

Tři sondy mají obíhat kolem Slunce v obrovském trojúhelníku, který se bude pohybovat poblíž zemské dráhy. Každá strana bude dlouhá asi 2,5 milionu kilometrů, tedy více než šestinásobek průměrné vzdálenosti Země od Měsíce. Sondy si budou přes teleskopy vyměňovat infračervené laserové paprsky. Přesná měření ukážou nepatrné změny vzdáleností, které způsobí procházející gravitační vlna.

Uvnitř každé sondy budou volně plout testovací tělesa ze slitiny zlata a platiny. Konstrukce kolem nich má omezit rušivé vlivy, třeba sluneční záření nebo elektrický náboj. Technologie nejsou jen obrázkem na výkresu: předchozí mise LISA Pathfinder vyzkoušela základní principy a NASA nyní připravuje laserové systémy, teleskopy i další přístroje pro evropskou misi. Stavba a testy ještě nejsou dokončené, proto se plánovaný termín startu může změnit.

Technici v čisté místnosti přemisťují prototyp teleskopu pro misi LISA
Skutečná fotografie vývojového prototypu teleskopu LISA při práci v čisté místnosti NASA Goddard v květnu 2024. Nejde o hotový letový přístroj. Foto: NASA/Dennis Henry, oficiální stránka mise.

Hledat planetu znamená zachytit ještě slabší změnu v už tak jemném signálu hvězdné dvojice. Výhodou vesmíru je možnost postavit detektor s rameny, jaká by se na Zemi nevešla, a sledovat nízké frekvence dlouhou dobu. Nevýhodou je složité rozplétání mnoha současně přicházejících signálů. Předpověď citlivosti na planety je proto součástí širšího úkolu: nejprve určit a dobře popsat samotné dvojice bílých trpaslíků.

V datech mohou být signály blízkých dvojic zřetelné, zatímco velké množství vzdálenějších párů se bude překrývat. Observatoř musí navíc rozlišovat změny způsobené samotným pohybem sond kolem Slunce od vlastností vzdáleného zdroje. Analýza proto nebude spočívat v prostém přečtení pěti vrcholů z jednoho obrázku. Vědci budou porovnávat modely s dlouhými časovými řadami měření a hledat, zda pravidelná planetární modulace zůstává přesvědčivá i po započtení ostatních známých vlivů.

Co už víme o planetách u bílých trpaslíků

Jedním z příkladů je WD 1856 b, obří planeta obíhající jediného bílého trpaslíka. Teleskop Jamese Webba podle výsledků zveřejněných roku 2026 studoval její teplotu a našel v její atmosféře známky metanu. Planeta je dnes blízko hvězdného zbytku, ačkoliv původní hvězda se kdysi změnila v mnohem většího červeného obra. Výsledky podporují možnost, že se WD 1856 b na současnou dráhu přesunula až dlouho poté, co se hvězda stala bílým trpaslíkem.

Umělecká představa obří exoplanety WD 1856 b u jediného bílého trpaslíka
Umělecká představa skutečně známé exoplanety WD 1856 b. Obíhá jediného bílého trpaslíka, není tedy příkladem planety u těsné dvojice, kterou má hledat LISA. Kredit: NASA, ESA, CSA, Ralf Crawford (STScI), karta obrázku NASA.

U dvojice hvězd by byl příběh ještě složitější. Obě musely projít bouřlivými závěrečnými etapami vývoje. Hvězdy se rozpínaly, ztrácely hmotu a jejich vzájemná dráha se mohla změnit. Planeta mohla přežít daleko od dvojice, přestěhovat se na jinou dráhu, nebo případně vzniknout později z materiálu ztraceného hvězdami. Jsou to různé možnosti, jejichž význam by závisel na vlastnostech konkrétního objeveného systému. Samotná existence planety by ještě neurčila, která z nich nastala.

Právě zde by nové objevy doplnily dnešní katalogy. Většina známých exoplanet byla nalezena u hvězd, které stále svítí díky jaderným reakcím. Planeta obíhající dva bílé trpaslíky by ukázala výsledek mnohem delšího příběhu: nejprve vznik hvězd a planety, pak velké změny ve hvězdném páru a nakonec přežití nebo nový vznik planetárního tělesa. Pokud takové systémy existují, jejich počet a dráhy pomohou zjistit, které scénáře jsou pravděpodobné. Na jediném nalezeném světě by však celý příběh jeho původu nestál.

Proč by se do pátrání zapojil Webb

Gravitační signál by řekl, že dvojicí něco pravidelně pohybuje. Infračervené pozorování by mohlo dodat odlišný důkaz. Chladnější velká planeta vyzařuje větší podíl své energie v infračervené oblasti než ve viditelném světle. Pokud je soustava dost blízko a planeta dost výrazná, Webb může v jejím celkovém světle najít infračervený přebytek nad tím, co by vysílali samotní bílí trpaslíci. Souhra dvou metod by pomohla prověřit, zda postranní složky skutečně patří planetě.

Dosah obou přístrojů se ale liší. V modelovém příkladu vzdáleném přibližně 500 světelných let by podle studie Webb mohl rozpoznat planetu s hmotností kolem pěti Jupiterů. LISA by za ideálních okolností mohla ve stejném systému zaznamenat i planetu lehčí než Jupiter. Někteří vzdálenější kandidáti z gravitačních vln tak mohou zůstat mimo možnosti přímého infračerveného potvrzení. U blízkých systémů bude naopak společné pozorování mimořádně cenné.

Umělecká vizualizace infračerveného vesmírného teleskopu Jamese Webba
Teleskop Jamese Webba v umělecké vizualizaci. Jeho infračervená měření by mohla nezávisle prověřit některé blízké kandidáty z dat LISA. Kredit: NASA Goddard Space Flight Center, Adriana Gutierrez (Conceptual Image Lab), karta obrázku NASA.

Za pozornost stojí i opačný výsledek. Pokud LISA prozkoumá velký soubor vhodných dvojic a žádné planety nenajde, půjde o omezení jejich četnosti v rozsahu hmotností a drah, na které je citlivá. Ticho v datech by ovšem neznamenalo, že u bílých trpaslíků planety neexistují vůbec. Menší světy nebo planety na jiných oběžných drahách by mohly zůstat skryté.

Nová metoda tak může doplnit dosavadní obraz exoplanet o prostředí, které světelné přehlídky zachycují obtížně. Nejdříve musí LISA skutečně odstartovat a proměřit gravitační vlny tisíců dvojic. Teprve potom se ukáže, zda některá z nich prozradí i planetu, která obě hvězdy doprovází.

Ověřené zdroje

Sdílet tento článek

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *