Pět snímků NASA z října 2026: Mars, NGC 7129 a motor RS-25
Rubrika: Novinky
Pět snímků NASA: ráno na Marsu, rodící se hvězdy i zkouška motoru
Curiosity zachytil vzdálené skály v ranním světle, Webb odhalil výtrysky mladých hvězd a Hubble ukázal galaktický disk z boku. Další dva říjnové záběry NASA vznikly na Mezinárodní vesmírné stanici a při pozemní zkoušce raketového motoru.
Pět fotografií vzniklo pěti různými způsoby. Jednu pořídila kamera robotického vozítka, dvě vesmírné dalekohledy, další člověk na oběžné dráze a poslední fotograf při testu ve státě Mississippi. Společné mají to, že na první pohled neprozrazují celý příběh. Barva marsovského rána závisí také na zpracování snímku, zářivé barvy mlhoviny převádějí infračervená měření do viditelné podoby a bílý oblak u motoru není kouř v obvyklém smyslu.
Podívejme se na původní snímky a na to, co lze z každého z nich skutečně vyčíst. Jde o výběr zveřejněný v říjnu 2026; datum pořízení se u některých záběrů od data vydání výrazně liší.
1. Curiosity před větrem vytesanými útesy
Na Marsu bylo 11. srpna 2026 kolem 8.30 místního času, když Curiosity obrátil kameru Mastcam k obzoru kráteru Gale. Šest po sobě pořízených záběrů bylo po přenosu na Zemi spojeno do panoramatu. Níže je jeho zvětšený výřez: v popředí leží tmavší skalnatý terén a za ním se v ranním světle rýsují světlé, větrem modelované hřbety.
Těmto protáhlým skalním útvarům geologové říkají yardangy. Vítr postupně odnáší měkčí horninu a odolnější části zůstávají jako hřebeny. Vrstva s yardangy se podle NASA táhne přibližně 16 kilometrů podél severozápadní části hory Sharp, která se zvedá asi pět kilometrů nad dno kráteru. Curiosity po jejím svahu stoupá od roku 2014 a v roce 2026 překonal kilometr výškového zisku od dna kráteru.
Tvar útesů neznamená, že už známe původ horniny, do níž je vítr vyřezal. Vrstva má odlišnou barvu a její uložení vzbuzuje otázky. Jednou z možností je materiál související s dávným sopečným popelem, ale zatím to není potvrzené vysvětlení. Rover by se měl k úpatí útvarů přiblížit v roce 2027. Teprve měření přímo na místě mohou odhalit víc než fotografie z dálky.
Snímek také připomíná, jak opatrně je třeba číst barvy z Marsu. Tentokrát tým neprovedl obvyklé vyvážení bílé podle pozemského osvětlení. Ponechal tak chladnější ranní odstíny v popředí. Není to důkaz, že marsovská krajina má všude stejnou barvu, ani volná digitální malba; jde o skutečná kamerová data zpracovaná způsobem, který zachoval dojem této části dne.
2. Webb sleduje hvězdy v NGC 7129
Přibližně 3 300 světelných let od Země leží v souhvězdí Cefea oblast NGC 7129. Studený plyn a prach v ní vytvářejí prostředí, ve kterém se rodí hvězdy. Kamera NIRCam na Vesmírném dalekohledu Jamese Webba zachytila její záření v blízké infračervené oblasti. Prach v některých vlnových délkách překáží méně než ve viditelném světle, takže jsou na záběru patrné i mladé objekty ukryté v oblaku.
Nápadná hvězda uprostřed se jmenuje LkHα 234. Podle NASA má asi pětinásobek až osminásobek hmotnosti Slunce a patří mezi nejpokročilejší mladé hvězdy v této oblasti. Ještě není na hlavní posloupnosti: většinu hmoty už nashromáždila, ale stále se smršťuje a zahřívá. Teprve později začne v jejím nitru soustavně probíhat slučování vodíku, které pohání hvězdy podobné Slunci.
Vlevo od hvězdy se otevírá zlatavá dutina široká asi 3,5 světelného roku. Utvářely ji proudy materiálu z dřívější fáze vývoje a záření okolních hvězd. Část oblaku se rozptyluje, část se může stlačovat do hustších míst. Na horním okraji dutiny je ostrá hranice mezi teplejším prostředím a chladnějším molekulárním plynem. Tam záření rozbíjí molekuly vodíku na atomy; astronomové takové rozhraní označují jako fotodisociační oblast.
Vpravo je červeně zobrazená, členitá část oblaku. Skrývá protohvězdy, objekty v ranější fázi vývoje. Při nabírání hmoty vyvrhují proudy plynu do okolí. Když proudy narazí do hustšího materiálu, vznikají rázové vlny, které plyn zahřívají. Několik výtrysků se navíc promítá přes sebe, a proto oblast působí tak složitě. Červená v této zpracované infračervené kompozici označuje daný druh záření molekulárního vodíku, nikoli barvu, kterou by stejná mlhovina měla pro lidské oko.
Světelné paprsky kolem jasných hvězd jsou difrakční obraz daný konstrukcí dalekohledu. Samy hvězdy z nich nevysílají osm pevných paprsků. Fotografie tak současně ukazuje děje v mezihvězdném plynu i podpis přístroje, který je zaznamenal.
3. Příprava buněk k biotisku na stanici
Třetí fotografie vznikla 9. října 2026 v japonském laboratorním modulu Kibo na Mezinárodní vesmírné stanici. Astronautka Jessica Watkins pracuje u uzavřeného zařízení Life Science Glovebox. Ruce prostrčila rukavicemi do pracovního prostoru, kde smíchala živé buňky s biologickým inkoustem a směsí plnila zvláštní kazetu. Snímek pořídil astronaut Anil Menon.
Výzkum nese název InSPA-Auxilium Bioprinter-Cell Printing. Jeho cílem je prozkoumat 3D tisk chrupavčité tkáně v mikrogravitaci a porovnat kvalitu výsledných vzorků s těmi vyrobenými na Zemi. Biologický inkoust zde není barvivo do běžné tiskárny: tvoří směs, která nese živé buňky a umožňuje je ukládat do prostorového uspořádání. Příprava v kazetě je jedním z kroků celého experimentu.
Ve stavu mikrogravitace se buňky a měkké materiály nechovají stejně jako na Zemi. Výzkumníci zkoumají například jejich prostorové rozložení a výslednou strukturu tkáně. Případné lepší vlastnosti je ovšem nutné změřit; z jedné fotografie nelze poznat kvalitu chrupavky ani slíbit hotovou léčbu. NASA uvádí jako možný dlouhodobý přínos výrobu tkání pro pacienty na Zemi a pro posádky delších misí.
Uzavřený box má praktický význam: dovoluje posádce manipulovat se vzorky v řízeném pracovním prostoru. Právě to je na fotografii vidět. Podrobnosti o vlastnostech vytištěného materiálu se získávají až další analýzou, nikoli pohledem na ruce astronautky v laboratorních rukavicích.
4. NGC 1827: spirála viděná z boku
Galaxie NGC 1827 leží zhruba 37 milionů světelných let od nás v souhvězdí Holubice. Na snímku Hubbleova teleskopu je její plochý disk natočený téměř hranou k Zemi. Spirální strukturu proto nelze sledovat shora jako u známých čelních pohledů. Místo ramen vidíme podélnou světlou vrstvu protkanou tmavými, rezavě hnědými pásy prachu.
Prachové pásy nejsou prázdné trhliny. Jsou to místa, kde mezihvězdný materiál pohlcuje a rozptyluje část světla hvězd za ním. Podél disku se objevují modravé oblasti spojené s mladými hvězdami a možným pokračujícím vznikem dalších. Pohled z hrany pomáhá ukázat, jak tenká může být svítící část galaxie ve srovnání s jejím rozsahem napříč.
Jasný bod nalevo od galaktického středu může na první pohled vypadat jako součást NGC 1827. NASA však uvádí, že jde o hvězdu v naší vlastní Galaxii, která se pouze promítá do stejného směru. Její čtyři paprsky vznikají difrakcí světla na konstrukci Hubbleova teleskopu. Menší protáhlé skvrnky v tmavém pozadí naopak představují vzdálenější galaxie.
Hubble tento objekt snímal v rámci programu zaměřeného na méně hmotné galaxie v okolí systémů podobných Mléčné dráze. Astronomové zkoumají, kolik takových galaxií se vyskytuje a jaké mají vlastnosti. Právě malé galaxie jsou užitečným testem modelů vývoje kosmických struktur. Jeden působivý obraz ale sám spor mezi modelem a pozorováním nerozhodne; poskytuje data pro širší soubor měření.
5. Pět set sekund zkoušky motoru RS-25
Poslední snímek pochází z 21. října 2026, z testovacího střediska NASA Stennis nedaleko města Bay St. Louis v Mississippi. Vývojový motor RS-25 s číslem 10001 pracoval na zkušebním stanovišti Freda Haise téměř osm a půl minuty, celkem 500 sekund. Přibližně stejně dlouho běží motory tohoto typu při startu rakety SLS. Na fotografii je vidět mohutné bílé mračno a konstrukce testovacího stanoviště; raketa na ní nestartuje.
RS-25 spaluje kapalný vodík s kapalným kyslíkem. Produktem této reakce je převážně voda; při zkoušce navíc vzniká pára z vody používané k ochlazování a ochraně zařízení. Proto nelze podle vzhledu bílého mraku usuzovat, že motor vypouští stejný druh kouře jako spalovací stroj na uhlovodíková paliva. Fotografie však sama neukáže chemické složení celého oblaku v každém jeho místě.
Během testu se motor dostal na 111 procent původně definované jmenovité úrovně výkonu. Číslo větší než sto neznamená chybný údaj nebo překročení nějaké obecné fyzikální hranice: základní stupnice byla stanovena pro starší použití motoru v programu raketoplánů. NASA pro nové motory připravované pro SLS počítá s vyšším pracovním režimem.
Zkušební kus číslo 10001 do vesmíru nepoletí. Test měl mimo jiné prověřit letové součásti pro budoucí mise Artemis a nový systém tepelné ochrany trysky. Data z dlouhého zážehu ukazují, jak se motor a jeho části chovají v podmínkách blízkých skutečnému letu. Při startu SLS pracují čtyři motory RS-25 společně; NASA uvádí jejich kombinovaný tah až přibližně 8,9 meganewtonu.
Tyto snímky ukazují rozdílné druhy práce s obrazem. Curiosity i astronaut zachytili skutečné okamžiky z míst, kam se běžný fotograf nedostane. Webb a Hubble převádějí měření vzdálených objektů do podoby, z níž se dají číst jejich struktury. Zkouška RS-25 zase dokumentuje událost, jejíž hlavní výsledek není vidět na fotografii, ale v naměřených datech. U všech pěti proto záleží na tom, zda víme, kdy a jak snímek vznikl a co přesně zachycuje.
