|

Jak fyzikové zjistili, že příroda rozlišuje levou a pravou stranu

Rubrika: Fyzika a její příběhy

Jak fyzikové zjistili, že příroda rozlišuje levou a pravou stranu

Při telefonátu s mimozemšťanem bychom mohli popsat atomy i stavbu lidského těla. Dokázali bychom mu však beze společného obrázku vysvětlit, co přesně znamená „vlevo“? Odpověď přinesl radioaktivní kobalt, pečlivý experiment a objev, který roku 1957 změnil fyziku.

Proč se o levé a pravé straně vůbec pochybovalo?

Cizí civilizaci můžeme nadiktovat postup na sestrojení hodin. Pokud ale její svět i všechny naše pokyny zrcadlově převrátíme, dostane hodiny, které podle jejího označení poběží opačně. Slovo „ve směru hodinových ručiček“ problém jen přesouvá. Bez společně určeného vzoru pro pravou a levou stranu nelze z pouhého geometrického popisu poznat, kterou z obou možností máme na mysli.

Fyzikové dlouho předpokládali, že příroda takový vzor ani nenabízí. Tomuto předpokladu se říká zachování parity, značkou P. Znamená to, že když prostorové uspořádání fyzikálního děje zrcadlově obrátíme, zrcadlový děj bude stejně přípustný a bude probíhat se stejnou pravděpodobností. U gravitace a elektromagnetismu taková symetrie funguje. U slabé interakce, která stojí například za některými radioaktivními rozpady, však ještě v polovině padesátých let chyběl rozhodující test.

Zrcadlový obraz v této otázce není jen fotografie obrácená v telefonu. Fyzik musí určit, jak se při převrácení prostoru chovají všechny polohy, směry pohybu i spiny částic, a pak porovnat pravděpodobnosti dějů. Pokud některá z nich vyjde jinak, parita není zachována. Právě takové měřitelné srovnání později nahradilo čistě slovní hádanku o mimozemšťanech.

Co znamená „příroda rozlišuje“?
Neexistuje vesmírná šipka ukazující doleva. Jde o to, že u některých slabých dějů se prostorově převrácená varianta nevyskytuje stejně často jako původní.

Dva rozpady jedné částice?

Vodítkem se stala záhada částic označovaných tehdy řeckými písmeny théta a tau. Měly nápadně podobné vlastnosti, ale théta se rozpadala na dva piony, kdežto tau na tři. Z hlediska předpokládané parity měly tyto konečné stavy odlišné vlastnosti. Kdyby byla parita při rozpadu zachována, nemohlo by jít o tutéž částici. Dnes víme, že šlo o dva způsoby rozpadu nabitého kaonu.

θ → 2 pionytehdejší „théta“
τ → 3 pionytehdejší „tau“

Vlastní schéma dvou pozorovaných typů rozpadu. Stejné výchozí částici se přisuzovaly konečné stavy s odlišnou paritou. Nejde o kresbu trajektorií pionů.

Právě podobnost hmotností a dob života nutila fyziky uvažovat, zda se za dvěma názvy neskrývá jeden objekt. Rozpor šlo vyřešit i tak, že se vzdají domnělé univerzálnosti parity. Neznamenalo to, že je možné libovolně porušovat každou symetrii: šlo o konkrétní tvrzení o jedné proměně souřadnic a o slabých rozpadech, které předtím nikdo vhodným způsobem neprověřil.

Tsung-Dao Lee a Chen Ning Yang položili jednoduchou, ale nepohodlnou otázku: Co když se parita při slabé interakci nezachovává? Prošli dostupné důkazy a zjistili, že se tento zákon v příslušných slabých procesech vlastně přímo neověřil. Jejich studie Question of Parity Conservation in Weak Interactions došla do redakce časopisu Physical Review 22. června 1956 a vyšla 1. října téhož roku. Obsahovala také návrhy pokusů, které mohly rozhodnout.

Tsung-Dao Lee a Chen Ning Yang spolu hovoří u stolu v pracovně Institute for Advanced Study; za nimi je tabule s rovnicemi.
Lee a Yang při rozhovoru v pracovně Institute for Advanced Study, 1957. Foto: Alan Richards / Institute for Advanced Study, CC BY 4.0. Archivní záznam.

Feynman se ptal dříve, než přišel výsledek

Na konferenci v Rochesteru v dubnu 1956 upozornil Martin Block Richarda Feynmana, že záhadu dvou rozpadů by mohlo vyřešit porušení parity. Feynman pak tuto možnost nadhodil při diskusi po Yangově vystoupení. Yang odpověděl, že se jí s Leem už zabývají. Feynman tedy byl u důležité debaty, ale návrh testů ani rozhodující experiment nebyly jeho objevem.

Sám navíc zprvu sázel proti tomu, že se parita skutečně porušuje. Známý příběh o tom, jak vysvětlit „vlevo“ mimozemšťanovi, Feynman výslovně rozvinul až ve své přednášce Symmetry in Physical Laws z roku 1962, tedy po objevu. Obě části jeho příběhu patří do odlišných let.

Kobalt ochlazený téměř k absolutní nule

Rozhodující zkoušku připravila experimentální fyzička Chien-Shiung Wu se spolupracovníky Ernestem Amblerem, Raymondem Haywardem, Dalem Hoppesem a Ralphem Hudsonem. V laboratoři amerického National Bureau of Standards použili radioaktivní kobalt-60. Vzorek ochladili na několik tisícin kelvinu a v magnetickém poli orientovali spiny jeho jader převážně jedním směrem. Při beta rozpadu pak detektory sledovaly, kam odlétají elektrony.

Ernest Ambler a Chien-Shiung Wu v laboratoři v roce 1956, před přístrojovým vybavením.
Ernest Ambler a Chien-Shiung Wu roku 1956. Historická fotografie, nikoli záběr samotného okamžiku měření. Kredit: NIST Digital Archives. Oficiální karta fotografie.

Kdyby parita platila, při zrcadlovém převrácení by se směr letu elektronu obrátil, zatímco směr spinu by zůstal stejný. Elektrony by tedy musely létat podél orientovaného spinu stejně často jako proti němu. Nestalo se to: přednostně odlétaly proti směru spinu jader. Tým ověřoval výsledek také při obrácení magnetického pole a při změně teploty, aby nevysvětloval pouhou vadu detektoru jako nový fyzikální zákon.

Rozdíl mezi spinem a letem elektronu je jádrem důkazu. Směr letu se při prostorovém převrácení změní jako obyčejná šipka. Spin popisuje otáčivou vlastnost částice a při stejném převrácení si směr zachovává. Kdyby se zrcadlový proces řídil přesně stejnými pravděpodobnostmi, počet elektronů letících „po spinu“ a „proti spinu“ by se musel vyrovnat. Naměřená převaha jedné možnosti proto není jen důsledkem toho, že byl přístroj namířen na jednu stranu místnosti.

Pozorovaný rozpad
spin jádra


elektron častěji proti spinu
Prostorově převrácený děj
spin jádra


elektron častěji po spinu

Vlastní zjednodušené schéma. Při převrácení prostoru mění hybnost elektronu směr, spin jako axiální veličina nikoli. Šipky označují preferovaný směr, ne trajektorii každého elektronu.
Historické černobílé schéma experimentu: magnet s póly S a N, orientovaná jádra kobaltu a šipky označující vyletující beta částice.
Dobové vysvětlující schéma orientovaného vzorku a beta částic. Kredit: NIST / National Bureau of Standards. Oficiální karta obrázku.

Předběžné výsledky se objevily na konci prosince 1956. Zpráva týmu došla redakci Physical Review 15. ledna 1957 a vyšla 15. února. Další pokusy s jinými rozpady závěr potvrdily: slabá interakce zrcadlovou symetrii nezachovává.

Šlo o velmi náročné měření. Bez silného ochlazení by tepelný pohyb orientaci jader narušoval a efekt by se zprůměroval. Kdyby se naopak ukázalo, že při obrácení pole se mění jen citlivost měřicí soustavy, výsledek by o paritě nic neříkal. Právě kontrolní měření pomohla oddělit vlastnost samotného rozpadu od chování aparatury.

Historická černobílá fotografie fyziků sestavujících vysoké chladicí zařízení pro experiment s nízkými teplotami.
Sestavování nízkoteplotního vybavení při práci na pokusu. Fotografie neukazuje Wu. Kredit: NIST / National Bureau of Standards. Oficiální karta fotografie.

Nobelova cena a další teorie

Nobelovu cenu za fyziku získali v roce 1957 Lee a Yang za výzkum zákonů parity. Wu cenu nedostala, přestože vedla klíčovou experimentální práci. Současně je důležité nezapomenout na Amblera, Haywarda, Hoppese a Hudsona, kteří jsou spoluautory publikovaného měření. Příběh tedy není soubojem teorie s jedinou experimentátorkou, nýbrž výsledkem navazující práce několika lidí.

Feynman se po objevu spolu s Murrayem Gell-Mannem podílel na popisu slabé interakce, známém jako teorie V−A. Jejich práce vyšla v lednu 1958. K obdobné struktuře nezávisle dospěli také George Sudarshan a Robert Marshak, kteří své výsledky představili už roku 1957. Nová teorie dala asymetrii slabých dějů přesnější matematický rámec; experiment Wu a kolegů ji však předcházel.

Písmena V a A označují dva druhy příspěvků v matematickém popisu interakce, vektorový a axiálně vektorový. Znaménko mezi nimi určuje, jak se tyto příspěvky skládají. Zjednodušeně se často říká, že slabá interakce upřednostňuje „levotočivé“ částice. Nejde přitom o to, na jaké straně místnosti se nacházejí, a při výkladu pro částice s hmotností je třeba rozlišovat jejich helicitu a chiralitu.

Jak tedy poradit mimozemšťanovi?

Ve Feynmanově přednášce z roku 1962 má mimozemšťan k dispozici slovní návod, ale žádný předem dohodnutý pravolevý vzor. Po objevu z roku 1957 mu lze popsat stavbu pokusu s kobaltem-60, magnetem a detektory. Podle směru, do kterého elektrony častěji vyletí vzhledem ke spinu jader, obě civilizace vyrobí stejně orientovanou soustavu a teprve potom se dohodnou, kterou stranu nazvou levou.

Má to důležitou podmínku: opravdu se předává jen návod bez dalšího prostorově orientovaného vzoru. Pokud bychom mohli vyslat a společně popsat třeba kruhově polarizované světlo, předalo by informaci o orientaci samo elektromagnetické záření. Feynman tuto možnost výslovně zmiňuje. Jeho myšlenkový experiment proto není tvrzením, že žádné rádiové spojení nemůže přenést informaci o pravé a levé straně.

A co kdyby mimozemšťan byl z antihmoty?

Feynman přidal záludnější variantu. Kdyby cizinci používali antičástice a všechny naše pokyny vyložili v zrcadlově převráceném světě, mohl by jejich test ukázat opačný výsledek. Spojení záměny částic za antičástice, označené C, a prostorového převrácení P se nazývá symetrie CP. Na začátku šedesátých let se ještě předpokládalo, že CP platí. V tomto rámci by tak cizinec mohl při setkání místo pravé ruky natáhnout levou. Feynman s nadsázkou radil být opatrný: dotek hmoty a antihmoty by vedl k anihilaci.

Ppřevrácení prostoru: záměna pravé a levé orientace
Cnábojová konjugace: částice se mění za antičástice
CPobě změny současně; ani tato symetrie neplatí vždy

Vlastní orientační schéma značení symetrií. Nejde o fotografii fyzikálního procesu.

Poslední část této úvahy je dnes už historická. Roku 1964 ukázal experiment s neutrálními kaony, že ani CP není dokonalou symetrií. Na objevu se podíleli James Christenson, James Cronin, Val Fitch a René Turlay; Cronin a Fitch za něj později získali Nobelovu cenu za fyziku za rok 1980. Rozdíl mezi hmotou a antihmotou tedy nelze vždy odstranit tím, že současně převrátíme prostor.

V původní představě by společná záměna P a C napravila asymetrii, kterou odhalil pokus s kobaltem. Výsledek s kaony ukázal hranice i této představy. Feynmanova mimozemská pointa proto pěkně vystihuje stav poznání před rokem 1964, ale není posledním slovem o symetriích přírody. Zároveň z porušení CP samo o sobě neplyne hotové vysvětlení, proč v pozorovatelném vesmíru převažuje hmota nad antihmotou.

Co zůstává z původní otázky
Lee a Yang navrhli zkoušku, Wu s kolegy ukázala porušení parity a Feynman později využil výsledek k přesné odpovědi na otázku o mimozemšťanovi. Vesmír nemá jednu vyznačenou „levou“ stranu. Slabá interakce však rozlišuje prostorové uspořádání dějů a jejich zrcadlový obraz.
Sdílet tento článek

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *