Volání prázdnoty: proč nás napadne skočit do propasti?
Psychologie · Filozofie · Vesmír
Volání prázdnoty: proč nás někdy vyděsí vlastní myšlenka?
Na vyhlídce se můžete kochat krajinou, pevně stát za zábradlím a přesto vás na zlomek vteřiny napadne: Co kdybych skočil? Podobná nechtěná myšlenka překvapila i lidi, kteří o skoku nikdy neuvažovali. Výzkumníci zkoumají, odkud se bere; filozofové zase po staletí hledali slova pro neklid, který vyvolává pohled do propasti.
Mozek nabídne možnost, kterou nechcete
Pro zážitek se v běžné řeči používá francouzské l’appel du vide, „volání prázdnoty“. Výzkumný název pro jeho konkrétní podobu zní high place phenomenon, fenomén vysokých míst. Jde o náhlou představu skoku při pobytu ve výšce. Může působit znepokojivě právě proto, že se objeví bez pozvání a odporuje tomu, co člověk chce.
Známe i jiné vtíravé myšlenky: mozek nám na okamžik předvede scénář, který bychom si nevybrali. Obsah myšlenky však sám o sobě není rozhodnutím, plánem ani skrytým přáním. V roce 2012 se na fenomén ptali psychologové 431 vysokoškolských studentů. Popsali jej také lidé bez dřívějších sebevražedných myšlenek.
Autoři nabídli jedno možné vysvětlení. U nebezpečné výšky může tělo vyslat rychlý signál „ustup“. Teprve následně se člověk snaží pochopit, proč jej vlastní reakce tak prudce vytrhla. Vědomí by mohlo bezpečnostní signál chybně přečíst jako opačný impuls. Je to hypotéza vycházející z dotazníků, nikoli experimentální důkaz, že tento mechanismus funguje u každého.
Německá studie z roku 2020 našla zkušenost u 59,8 % online vzorku a u 45,7 % menšího klinického vzorku. V práci publikované roku 2025 ji uvedlo 43 % ze 612 pacientů, převážně se strachem z létání. Tato čísla se nedají jednoduše převést na všechny obyvatele: skupiny byly vybrány různými způsoby a výzkum zjišťoval zkušenost někdy v životě. Ve studiích souvisela četnost jevu také s některými ukazateli psychického stavu. Jediná vtíravá myšlenka proto nikoho nediagnostikuje a sama nemůže určit míru rizika.
Jedna podrobnost z německého výzkumu brání příliš pohodlnému závěru. Fenomén znalo 45,2 % lidí v online vzorku, kteří nikdy neuvedli sebevražedné myšlenky, ale také 78,5 % těch, kteří je někdy uvedli. Výskyt u první skupiny ukazuje, proč se zážitek nemá vykládat automaticky jako přání zemřít. Rozdíl mezi skupinami současně ukazuje, proč nemá smysl z fenoménu dělat univerzální „důkaz zdraví“. Dotazníkové souvislosti samy neurčují příčinu ani osud jednotlivce.
V širším výzkumu vtíravých myšlenek se zdůrazňuje také rozdíl mezi tím, co se v mysli objeví, a významem, který tomu člověk přisoudí. Pro někoho je nepříjemný především první okamžik. Jiného začne trápit otázka, zda taková představa něco vypovídá o jeho skutečných úmyslech. Právě proto je důležité nepovažovat samotný obsah náhlé představy za přímý popis člověka.
Kierkegaardova závrať svobody
Dánský filozof Søren Kierkegaard vydal roku 1844 Pojem úzkosti. Popsal v něm úzkost jako „závrať svobody“. Strach má obvykle předmět: můžeme uklouznout, ztratit oporu, spadnout. Úzkost podle něj vzniká také při vědomí možností, které jsou před námi otevřené. U propasti si člověk uvědomuje nejen krajinu pod sebou, ale i vlastní schopnost rozhodovat.
Jeho text vznikl dávno před psychologickými dotazníky. Není důkazem, jak vzniká konkrétní vtíravá představa. Pozoruhodně přesně však vystihuje okamžik, kdy nás zaskočí pouhé vědomí, že si umíme představit nebezpečný čin.
Sartre: co se stane a co mohu udělat
Jean-Paul Sartre se v Bytí a nicotě z roku 1943 rovněž zastavil na okraji srázu. V jeho příkladu se člověk nejprve bojí vnějšího nebezpečí: kamene, který se uvolní, nebo vlastní ztráty rovnováhy. Pak si uvědomí, že jeho příští krok závisí také na něm. Sartre tento druh úzkosti spojoval se svobodou a odpovědností.
Právě tady je třeba udržet hranici mezi filozofií a klinickým popisem. Představa možnosti, o níž Sartre uvažuje, nemusí znamenat nutkání něco udělat. A psychologové z filozofického příkladu nemohou vyvodit mechanismus, kterým mozek vytváří nechtěné myšlenky. Oba pohledy však ukazují, proč nás vlastní mysl dokáže vyděsit i bez bezprostředního vnějšího ohrožení.
Nietzscheho propast není útes
V aforismu 146 knihy Mimo dobro a zlo varuje Friedrich Nietzsche před tím, aby člověka nezměnil dlouhý zápas s monstry. Odtud pochází i slavný obraz propasti, která při dlouhém pohledu hledí zpět. Je to metafora střetu se zlem a proměny pozorovatele, nikoli vysvětlení myšlenky, která probleskne hlavou na vyhlídce.
Spojení těchto dvou významů má přesto své kouzlo. Fyzická hloubka nás může přimět k otázce, co se skrývá v naší pozornosti. Jakmile si všimneme jedné nečekané představy, můžeme jí začít věnovat nepřiměřenou váhu. Sama přítomnost nepříjemné myšlenky však nic nevypovídá o našem charakteru.
Pascal a ticho, které slyšíme ve vesmíru
Blaise Pascal zkoumal fyzikální vakuum a zároveň psal o lidském postavení v kosmu. V Myšlenkách jej děsilo „věčné mlčení nekonečných prostorů“. To není tvrzení, že vesmír nevysílá žádné signály. Zvuk se ve vakuu nešíří jako ve vzduchu, ale světlo, rádiové vlny a další záření nám o vzdáleném vesmíru říkají mnoho. Pascalův neklid mířil jinam: k nepoměru mezi lidskou zkušeností a obrovským prostorem, který nás obklopuje.
Když Hubbleův teleskop pozoroval maličký výřez oblohy v souhvězdí Pece, spojení expozic odhalilo asi 5 500 galaxií. Nešlo o fotografii všeho, co existuje, nýbrž o obraz nepatrné části nebe pořízený z mnoha měření. Právě tento rozdíl dává snímku sílu: zdánlivě prázdné místo je plné světla z ohromných vzdáleností.
Snímek eXtreme Deep Field vznikl složením Hubbleových pozorování za přibližně deset let. Celková doba expozice přesáhla dva miliony sekund a zorné pole zabírá jen nepatrný zlomek oblohy. Některé zachycené galaxie vidíme v době, kdy měl vesmír méně než pět procent svého dnešního stáří. Při pohledu do dálky se totiž díváme také do minulosti: jejich světlo k nám putovalo miliardy let.
Camus: otázka, na kterou hvězdy neodpoví
Albert Camus nazval absurdnem střet lidské touhy po jasném smyslu s tím, že svět nemusí odpovídat na naše otázky. V Mýtu o Sisyfovi si kladl velmi vážnou otázku života a sebevraždy. Jeho filozofická úvaha se proto nedá zaměňovat za výzkum fenoménu vysokých míst ani používat jako návod k hodnocení psychického stavu. Umožňuje však formulovat jiný druh úzkosti: úžas nad kosmem se může smísit s pocitem, že jsme v něm sami.
Temná mračna v následujícím videu působí jako propast mezi hvězdami. Ve skutečnosti jde o prach a plyn v Orlí mlhovině, kde vznikají nové hvězdy. Animace není záznamem kamery letící mlhovinou; vychází z astronomických snímků a představuje prostorovou vizualizaci.
Pohled z Měsíce změnil měřítko
Na Štědrý den roku 1968 vyfotografoval astronaut William Anders Zemi vycházející nad měsíčním horizontem. Na snímku Earthrise se domovský svět jeví jako malá barevná koule uprostřed tmavého pozadí. Posádka Apollo 8 nepřivezla odpověď na Pascalovu otázku; přivezla obraz, díky němuž ji může pochopit i člověk, který nikdy neopustil Zemi.
Někteří astronauti později mluvili o změně perspektivy při pohledu na Zemi z oběžné dráhy. Označení overview effect shrnuje různé osobní výpovědi o úžasu a novém vnímání planety. Není to zaručený psychologický účinek, který by musel zažít každý kosmonaut. Scott Kelly pořídil z okna modulu Cupola další připomínku toho, jak křehce Země působí z výšky.
Srovnání se zemskou vyhlídkou je překvapivé. Na okraji kaňonu se může pozornost stáhnout k jedinému kroku a k vlastní reakci. Z okna stanice je naopak předmětem pohledu celý svět se svou tenkou atmosférou. Fotografie z vesmíru nemají léčivou moc, ale dokážou změnit měřítko otázky, kterou si právě klademe. Z původního „co se se mnou děje?“ se někdy stane „co všechno mám před očima?“
Pale Blue Dot: bod v paprsku světla
Voyager 1 pořídil 14. února 1990 zhruba ze šesti miliard kilometrů snímek, na němž je Země sotva patrným bodem. Carl Sagan tuto fotografii proslavil jako Pale Blue Dot. Na zde zobrazené verzi z roku 2020 se původní data zpracovala moderními metodami; naše planeta zůstává skutečným bodem v paprsku rozptýleného slunečního světla.
Při pohledu na tuto fotografii se snadno vrací stará otázka po lidském místě ve vesmíru. Je ovšem jiná než krátká vtíravá myšlenka u zábradlí. Jedna se ptá po měřítku našeho světa, druhá po tom, proč nám mysl někdy bez našeho souhlasu nabídne nechtěný scénář. Obě mohou vyvolat závrať, ale každá patří do jiného rozhovoru.
Kdy myšlenku nepřehlížet
Pokud se podobná představa objeví jednou, rychle odezní a je vám cizí, sama o sobě neprokazuje, že chcete jednat. Jestliže se však vrací, působí velké utrpení nebo se mění v úmysl, stojí za to obrátit se na odborníka a mluvit o ní otevřeně. Výzkumy neumožňují bezpečně posoudit konkrétního člověka podle jednoho internetového popisu.
Propast tak může být současně krajinou, předmětem výzkumu i filozofickou metaforou. U každé z nich se ptáme na něco jiného. Jaký pohled na hloubku je vám bližší: z okraje kaňonu, z okna vesmírné stanice, nebo z obrazu vzdálených galaxií?
Zdroje
Psychologie: Hamesová a kol., 2012; Teismann a kol., 2020; Wiesmannová a kol., 2025.
Filozofie: Kierkegaard, Sartre, Nietzsche, Beyond Good and Evil, Pascal, Pensées, Camus.
Astronomie: ESA/Hubble, XDF; NASA, overview effect; NASA, Earthrise; NASA, Pale Blue Dot.
